V mech usedl mi po bok filosof. Kol ověnčený chrám – to les byl jarní, nám nad hlavami zpěváčkové švarní stem písní hlaholili v jeho krov;
smrk starý vedle stál a bílým vousem vlál a šimral učencovo lysé čelo. Já přiznávám se, mně se dřímať chtělo.
Tak loktem v trávě, hlavou v dlani jsem pozorně se slouchající zdála, an vykládal mi svoje stanovisko, se zlatá pampeliška v oči smála,
již nebyla bych ani svých víček mhourajícich zdržela. „Jak pravím, poesie vymřela,“ děl filosof a vážně zvedl ruku;
v tom smavé „kuku, kuku“ řeč na chvilku mu zhatilo. „Jak pravím, věk přeludů, věk dětský lidstvu minul, a dobrý vkus již realismem zdravým
se nad mazlení sladké povyšinul. Neb z čeho kouzliť poetické ráje, když hasnou ohňostroje snu a báje a zbývá pravda mrazivá i šedá?
Jen blázen může neviděť, že věda přec potvrzuje názor pessimistů...“ I nevím, co děl dál, co naposled, však bylo to jak popeleční středa,
i známo, ta že mívá náladu vždy ospalou. Mně v ševel mladých listů sluch zabloudil – a v prostřed výkladu stín jakýs lahodný mi zastřel svět,
a pak – má hlava klesla níž – ó běda... Tak jsem se vážně slouchající zdála, a zlatá pampeliška se mi smála – ó žářila jak malé jarní slunce,
a vánek, jenž ji čechral po korunce, zdál se mi, jak by od ní letěl dál tím jejím leskem zbarven, zlatokřídlý a tak se honil s paprsky a šídly
kol po lese a šuškaje se smál. A pampelišky očko škádlivé v mém oku nepohnuté tkvělo tak výmluvné, tak jasně zářivé,
jak by mi cosi říci chtělo. „Nuž, co to bude?“ zašeptla jsem v duchu, a zlatý kvítek se mi nahnul k uchu. „Jsem pampeliška, jenom pampeliška,
tvé prostotě však lepší tovaryška, než filosof ten učený. Nuž prosím, slyš tajemství, jež dlouho v hlavě nosím, a zkoumej pak. Když poprvé jsem kvetla,
co bylo vůně kolem a co světla! Jak jaré byly dni, jak vlahé noci! Jak oplývali zpěvem jásavým ti letci v modru, v zelenu ti chodci!
Ó jen se neboj, že tě unavím – vždyť znáš to také: byl to mládí máj, kdy srdce plno zázrakův a štěstí! A když se v noci zachvěl temný háj
a hvězdy kmitly z jeho ratolestí, co zatřpytilo se tu vidin zlatých v mé rusé hlavě! jak v ní bylo hvězdno! A plné ideálů sladce vzňatých
mi zahořelo poesie bezdno! Však víš to – čas má křídla; mládí mine. Když rudé listí vlálo v mlze siné a chladný sever vál mi do čela,
kde kadeř jindy zlatá sbělela, a mráz mi jezdil v týle šedinami tu v sněžné hlavě shasly luzné klamy, a s pohrdáním hledíc za vlaštovkou
v jih dálný, stala jsem se filosofkou. I děla jsem, co děl tvůj filosof, jen že jsem jiných užívala slov. Tak zželelo se mi těch zbloudilých,
kdož kochají se v klamech spanilých, že jsem je varovať a spasiť prahla. Tož jsem si ve zmoudřelou hlavu sáhla a zralé plody svého přemýšlení,
ty pravdy šedé, svoje bílé pýří jsem větrem rozsévala, ať se šíří a příští pokolení bludů chrání! Tak o korunu svou se loupíc hebkou
jsem stála s holou, ale hrdou lebkou jak pravý mudrc. Přišlo jarní tání, vše pučelo, dech vesny volal k žití. Již rozvilo se první jarní kvítí,
i čekala jsem s tichou však nebetyčnou pýchou, jak símě pravdy, uzrálé v mé hlavě, kol zkvete nevídaně – popelavě!
Však rozhlédni se, jak ta setba zkvetla!“ I trhnu sebou ze sna – aj, kol zas tolik vůně, tolik světla a kol zas blahá vesna,
a kolem palouk jeden zlatohlav, v něm rusých pampelišek jiskří dav, jak nebe hvězdnaté když k zemi padne, by čtveračivě svítilo tu za dne.
A díky tobě, pampeliško malá, jsem filosofa šťastně oklamala, když na mne došlo teď mu dáti odpověď,
an po výkladu vážném zavřel ústa; z tvé zlaté hlavinky jsem sobě vzala co říci: vždy že z pravdy šedé vzrůstá zas nový, jasně zlatý ideál!
A pýří nauk zoufalých, kdy duch v svém babím létě sije do světa, že v srdce své je chytí poeta a z chmýru hvězdy stvoří jako Bůh!
Že plane žití žár jak povždy plál, a žádné zničující pravdy mráz té vroucí vesny neumoří v nás, jež blažiť chce i musí, družko malá!
A díky tobě – on se nenadál, on neznamenal, že jsem byla spala.
Cookies on Poetry Cove