Velké aquarium, s vegetací; jest v něm pevnina i širé moře; vodu vlní ryby, žáby, raci, na strmé pak romantické hoře
u vrchole, v stínu kapradí zemští tvorové se hromadí. Tři tam u jeskyně potkali se: lezoun, v zelenavé upjat šaty,
druhý s čapkou, na větévce vise, třetí s křidélky a šupinatý, – ten se o stvol vine ohonem; všichni zdravili se úklonem.
„Vítám v Evropě, – já jsem tu doma!“ vece zelený. „Aj, milý bratře, s kým mám česť?“ – Tu nožku pod křídloma podává mu host. „Jsem na Sumatře –
trochu na východě – narozen; s tebou – zdá se – jaksi příbuzen?“ „Jaká radosť!“ zelený se vděčí. „Však i tebe vítám, vzácný druhu;
odkud, prosím?“ Stejně vlídnou řečí onen s čapkou dí: „Jsem z jižních luhů, za mořem tak trochu od strany, – Američan jsem já z Guyany.“
„Z takých dálek“ – volá zvíře prvé – „při shledání – je to tklivá scéna – poznáme se – bratry jedné krve! Prosím, drazí: vaše ctěná jména?“
Tu se představují sobě tak: „Bazilišek!“ „Ještěrka!“ a: „Drak!“ Troje přední nožky, ku objetí dokořán již rozepjaté, sklesly;
jak zlý duch když v dobrou shodu vletí, ve třech postavách se nechuť kreslí; „těší mě!“ jen chladně všichni dí – pak se každý stranou odklidí.
Bazilišek draka potkal na to. „Bratře“ vece, „s ještěrkou nic není; zvíře to prý jesti jedovato, jeho jméno jesti k pohoršení.
Já s ní žádných spolků nechci mít!“ Domluviv to, šel se někam skrýt. S ještěrkou se dráček sešel kdesi. „Slyš mě,“ šepce „bazilišek, víš-li,
jed má v očích, lidé se ho děsí, zlé má jméno, zle se o něm smýšlí; proč bych se mu raděj nevyhnul?“ V tom se na křídlech kams vyšvihnul.
Ale ještěrka, jak shlédla zase baziliška, dí mu: „Zle je s námi! Onen drak, – víš, k jaké patří chase? Je to zloboh, netvor světoznámý:
Všechno ďábelství a všechen jed k jeho jménu pojí celý svět!“ Uklouzla. – I stále každý ze tří o dvou druhých ponětí má špatné;
z hnutí, z hledů jejich zlo jen větří, když je potká, mlčky zoubky zatne; každý tak se bojí druhých dvou, sám že zalézá radš v jamku svou.
Já pak hlavu sobě lámu velmi, proč ta bezvinná a prapočestná zvířátka jak jedovaté šelmy v ústech světa jsou tak zlopověstná?
Proč, kdo neublížil nikomu, na svém jméně snáší pohromu? A tím víc pak hlavu sobě lámu, proč v to aquarium k divné zvěři
nedali též divné zvíře Famu, lhářku známou, jíž přec každý věří, a jež pro nic, když jí libo jest, lidem otravuje mír a česť?
Ale nejvíc žasnu – a jsem v právu, – proč v to aquarium velkolepé spolu s Famou nedali též slávu, nejdivnější zvíře, hloupé, slepé,
jež tak často slaví z plných plic prázdná jména – pro pouhé též nic.
Cookies on Poetry Cove