Anno domini...

Zřím v duchu snivou kobku klášterní, kde jasní zbytek záře večerní dvou mnichů čela: jedno lysé, třpytné, a druhé mladé, bledé, dumavé;

mdle svítí obě ze tmy černavé jak na malbě již zašlé, starožitné. Však obraz můj má žití, ruch i hlas, jejž jako ze sna z dálky věků slyším.

„Však víš,“ dí stařec, „že jsem noční čas vzdal místo mdlobě těla službám vyšším a rytěřuje proti zvůli spánku jsem psával nejednou až do červánků,

té důvěry jsa v Boha, že mi let ne darmo přáti ráčil nad počet, leč milosť svou že na mé bílé vlasy tak dlouho řinout se mu líbí asi,

bych vtipem zkušeným svou paměť sbíral a vynesl z ní věrný obraz dob od mého dětinství až po můj hrob; těch let, když nad námi se rozprostíral

mrak hněvu Páně, jenž nás přikryl smutkem, i těch, když naděje nám zrály skutkem a štěstím zkoušel našich slabin Pán. Dejž nebe, by můj letopis byl psán

všem čtoucím k výstraze i vzdělání! Dnes pak jsem došel ve svém skládání v ty konce, kde již paměť vypovídá a daremná jen chtivosť dále zvídá;

jen prorok již by uměl psáti více! V tmu budoucnosti mdlá mých darů svíce však nesvítí; tož moje kronika se léta přítomného zamyká

dne dnešního a této hodiny. Dál povede ji, koho Pánbůh zvolí; já jsem mu v čelo nové kapitoly jen vepsal nadpis: Anno Domini...

Bůh žehnej ruce, která ctně a tiše dle pravdy děje budoucí tam vpíše, až já si zemský spánek mnohých nocí tím věčným dosadím. Již poroučím

to dílo žití svého Bobu otci, však než se na věky s ním rozloučím, rád bych v něm svému následovníku své lásky otcovské dal znamení.

Tož pomoz ty mi, bratře Jiříku, jsa znalý malířského umění; již, prosím, rozmysli se na symboly, jež k letopočtu nové kapitoly

by hodily se, krásně malovány, a v knize v čele první prázdné blány by zdobně ohlásily místo slov: zde stůjte děje roku tohoto.

To štětcem umělým tak vyhotov, můj synu, živoucí ty ochoto; tak učiň spanilým tím zobrazením svou paměť milou mnohým pokolením!“

A mladý bratr ze starcových dlaní vzal s velkou uctivostí hrubou knihu a v okně šerém dychtivě zřel na ni, pak rozevřel ji, obraceje v mihu

list za listem, kde v slabém polosvitě mu hemzot liter proskakoval hbitě, až zabělal se pod závojem stínu list prázdný. – Zamyslil se mladý mnich...

Ó sudbo dějů, živá kniho knih, co, budoucnosti, kryješ ve svém klínu? Zda věnčiti tvůj příchod růžemi, z nichž andělíčků hlavinky se smějí

a povzletují ptáčkové i pějí? Neb vyznačit jej bleskem klikatým či drakem, jenž se plíží po zemi a číhá s děsně vypouleným okem

jen na svůj lup, by naň se vrhl skokem? Zda baldachýnem zlatě hvězdnatým jej vítati, neb černým praporem, jenž nad krvavým vypjat obzorem

ční ze ssutin a polámaných zbraní? Tak přemýšlí mnich mladý, čelo v dlani, a zkumně zírá v temnou losu tvář. Co vpíše budoucí as kronikář

sem k letopočtu přítomného léta? I přemýšlím jak on, s ním patřím ve tmu a tisíc obrazů nás míjí v letmu, strach stíhá naději, roj vidin slétá

i k mé i k jeho hlavě nachýlené, ó jaké, jaké nebe se to klene nad bílým listem v dějích vlasti naší? Zda jasné s poutí bílých beránků

či slavně stkvoucím vínkem červánků, zda pohřížené v mrak, jenž bleskem straší? Ó zda té zemi krásné, nad niž není nám dražšího v tom světě klénotu,

z ran jejích zlých dá Bůh již uléčení a s ducha-li jí sejme tesknotu? Či trestem krutým udeře tu zemi ty vykoření, kdo v ní ctí svou matku?

Neb konečně ji osadí jen těmi, jichž srdci nejsvětějším je všech statků? Zda vyvýší ji zas a požehná jí, když tak ji snížil, vydal spuštění?

Zda zdvihne ty, kdož prsoma jí hájí a zmate vrahy jich a vyplení? Ó který um v těch soudů tajnosť sáhá? Mnich bdí a bdí a přemítá i váhá,

i hledá, rozmýšlí se na symboly, jež vhodny v čelo nové kapitoly. Noc dlouhá když se šeří v úsvit ranní, on ještě pátrá v stíny, hlavu v dlani,

až při paprsku prvém jasně zlatém pak pomodliv se v zanícení svatém již sedá k dílu. Z pochybností všech zbyl světlý úsměv na mladistvých rtech.

Hle! na kroniky nepopsané bláně dny příští vítá duha dvojitá, a v luzně spanilé té slavobráně lesk andělských sta křídel prokmitá

a růžná ústa sličných nebešťanů z blan rozevřených prozpěvují, hudou, a věnce růží na tu prázdnou stranu kol spadají co hojný déšť, i věstí:

my doufáme, my věříme, že štěstí tak sprchne s nebes na vlasť naši chudou! Vždy s novou, s věčně novou nadějí vstříc tobě všecka naše srdce letí,

ó budoucnosti! Hymnus vždy tě světí, jak u duhových kdyby dveřejí směl vstáti ten, kdo na tvém prahu klesl! Sne plný útěch, plný vnuknutí,

vždy jest nám, jako zlatou perutí náš tajný jásot vstříc by nás ti nesl! V zář tvou se jako v plášť bol nahý halí a zlatem se mu třpytí děsné kolo,

vůz osudu jež přes hlavu mu valí... I já tě vítám, nová kapitolo, ó bílá bláno v české kronice jak deštěm růží svými nadějemi!

Zas jako dávno v dětství přeupřímném i já tě slavím sladké víry hymnem a loudím ze rtů němé Sudice zvěsť spásy pro tu drahou, rodnou zemi!

Též volám – všichni volají to se mnou: piš v bílou blánu, příští kronikáři, jak léta toho v zlaté slavozáři vlasť česká na vždy vzplála nad noc temnou

jak slunce, hlavu svoji v koruně kdy zdvihá! A plna světla budiž českých dějin kniha!