„Je z třídy plazů
ten divný tvor,“
dí žákům professor
a ukazuje zvíře na obrazu.
„Jest barvy neurčité, skoro žádné,
jest líný, sotva tělem vládne,
že nevíš, jest-li mrtev nebo živ;
jen do něho když něco vrazí,
pak stane se ten div,
že trochu dál se s místa plazí.
Leč někdy leze v před a jindy v zad;
kým směrem, nelze po pohledu
hned ani rozeznat,
neb hlava, ač to ústroj nejvyšší
a sedí v předu,
přec od ocasu dost se neliší;
tak zvíře zdá se dvouhlavé – a zase
spíš dvouocasé.
Však měj si deset ocasův a hlav,
či buď si kusé, bezhlavé,
ba nechť je ho jen půle:
tím as by nezměnil se jeho mrav;
to zvíře obojetné, loudavé
je bez vší vůle
jak chabosť vtělená, jež nemá meze;
tož nikdy arci nikam nedoleze.
Jeť v horkém pásmu plaz ten doma
a nazývá se amphisbaena!
Tož bude nám hned povědoma
i česká skladba jeho jména?
Nuž, kterak po česku by as
měl býti nazván tento plaz?
Kdo z třídy název český teď mi poví?
Vždyť naše pravá česť
a přední chlouba jest
přec v ryze českém názvosloví.
I svojíme si ze zásady
ves cizokrajný hmyz a hady.
Nuž tedy, plaz ten – amphisbaena!
Což nikdo nedá našeho mu jména?
Dám na to čas:
ten plaz?...
Aj Češi, Češi, zčeštěme ho tedy!
Dím: amphisbaena! Ptám se naposledy:
co jest to po česku? Nu mluvme přec, –
vždyť jest to česká naše čestná věc.“