Táhnou, táhnou černí ptáci
širou, dálnou krajinou...
moje tužby se nevrací,
snad že někde zahynou.
Šustí, šustí suchá tráva,
zemdlen vzdychá svadlý ret...
moje duše postonává,
mně je pouští klamný svět.
Zapláče noc nade květy –
v rose již se zrcadlí;
vůni dýší pestré rety,
které byly usvadly.
Nezapláče žádný, žádný
nad tím svadlým srdcem mým,
rosy nedá žádný, žádný –
sám si rány zaslzím.