Pršely ty bílé květy
se široké jabloně,
trávník vůkol voní v sněžné
z květů padlých zácloně.
Pod jabloní děva lepá,
duše ve sna ve šeru –
sprchly bílé vonné kvítky
ve bělounkou zástěru.
Děvče ze sna když procitlo,
zřelo květy – zplakalo!
Snad jí se stromečku blaha
mnoho květů spadalo? –