Co že dnes ta pražská řeka
šumí mocně, vesele?
Pode mostem jak odtéká
dmouc se živě na těle?
Deset let již smutná byla,
dnes uhání v záchvatu –
hle, jak vlny vyhodila
mostské věži na patu!
Ode mostské ode věži
zvučí písně pohřební,
ku Petřínu prudce běží,
s proudem dolů temně zní.
K černým mračnům pospíchají,
černým mračnům šepcí zvěst:
„Černá mračna, šumte v kraji,
Čechův hanba smyta jest!“
Deset let tu hanbu lkaly
lebky otců vichřici,
zraky, líce vyklovaly
hejna dravců kváčící.
Deset let tu žalovaly,
květ jak višně zbělely –
dnes však synové je sňali,
v skvostnou rakev zavřeli.
Svatý Týn, hle! v pyšném lesku;
semo rakev vnášejí,
u radnice ku nebesku
zavzní písně mocněji.
Temný z Týna žalm se valí,
šedé zdi jak rozchvěné, –
Čechové tam pochovali
otců lebky zhanbené.