Noc tmavá – vítr sviští širým polem, hrom burácí a z oblak jen se lije na pole zkrvené, jež řada mrtvol kryje, tam pušky, děla, koňů kupy, kolem.
Vítěz již po boji tam umdlen leží, jen strážné ohně plají v dalné kraje – jak štandár rudý, nad vojem když vlaje, v němž za svobodu v boj jde každý svěží.
Všecko spí, ni jeden z okna zářný svit se neukáže ani v temné dáli, jak kdyby lidé živu být se báli, vše jak skrylo by se v jistý ve úkryt.
Na poli tom, plném hrůzy – ticho – klid. – Co to? – Zde vzdech! – A tamo bolné lkání. – Což mrtví lehčí sobě v naříkání – či živí snad zde ještě mohou být?
A nyní, když již půlnoc byla vzešla, kraj oživí se temných postav sbory – jsou andělů, či ďáblů jsou to chory, jichž noha se sem v pohřebiště vznesla?
Jdou tiše, jen jich malá světla blýská – a každé chvíle k mrtvole se sklání, a v oku jich po citu ani zdání jen nad kořistí duše jejich výská!
Zde ruku zdvihá – kterou zdobí zlato a chladný ocel, prst od ruky dělí – a prst se zlatem strká v brašnu smělý – že živý byl ten mrtvý? – Nedbá na to!
Srdce v těle trne, slza chmuří zrak, že může býti v světě bídném tvoru, jenž loupí mrtvé v pochoutce a vzdoru. – Jsou lidé to – či šelmy jsou to snad?
Cookies on Poetry Cove