Země duní pod dusotem koňstva,
a křik a nářek ku výšinám letí,
děla hřmí a všude samá spousta –
– tak osvěta – prý – svoji šlépěj světí.
A hluk a křik a třesk a ryk
a rána s ranou se snoubí –
nyní přestali okamžik
a v městě zvoněj’ a troubí.
Na více místech teď běsná zář
ze slamných stříšek vypuká
a lid zakrývá ztrápenou tvář,
ve pláč a nářek propuká.
„Matko“ „Bratře!“ „Otče!“ „Sestro!“
„Sem, jen sem, o dítě drahé!“
„Pojďte jen, zanechte všecko
zachraňte žití neblahé!“
A hluk a křik a křik a pláč,
za chatrčí chatrč klesá. –
Postavení je dobyto
a vítěz jásá a plesá.
Zde trosky štěstí k nebi čnějí
a kouř a plamen dokmital,
lid bez přístřeší naříká si,
že války běs sem zavítal.
Mé oko zří ten dosah hrůzy strašné
a víla skrývá žalem líce krásné.
„Pojď, sleduj mne,“ ke mne tiše šepce
„bys vášní poznal svými zraky přece.“