Teď lesů kmit a polí dědin hojnost,
a ve městě jsme snesli se hned níže,
– a smích a křik i kletby hojnost –
je odvod tam, jak nařídilo kníže.
A mladíků jarých stojí zde tlupy,
ten pláče zde – tam obličej tupý,
a onde strach zříti je na mladíku;
zde matička pláče – tam sestra, milka,
tam žena chví se – a každá chvilka –
odvádí synáčky od tatíků.
A v radnici páni u stolu sedí,
a každý zamračen ku předu hledí,
kde z urny si táhne každý svůj los.
Teď na řadu přišel muž, štíhlá jedle,
zamyšlen do urny sáhne a bledne –
vytáh’ si číslo – v tom vzkřiknul tam kdos.
K nohoum těch pánů vrhá se žena,
nachem a slzami tvář obarvena,
úpí a žebře: „Smilujte se, páni –
je muž to můj a zde jeho dítě.
Či má jej ztratit již na úsvitě – ?“
Však marné – ba marné – je její lkání.
Mluv si do ocele, když ti nerozumí,
obměkči ta srdce – jsou ze křemeni –
žaluj a plač – všecko je marné –
ti lidé necítí, jak srdce vadne.
Odvádí jej – on zrak svůj zpět obrací –
na ženu – jež s kletbou ven se potácí.
A víla si žalem tvář svoji kryje,
zrak ke mně obrací a zticha kyne:
„Pojď, sleduj mne, bys ze vlastního citu
poznal člověka i v sledním ve zákmitu.“