V komůrce ve městě sedí tam žena; jehla jí pod rukou rychle se kmitá,
seděla celou noc, sotva již sedí – světla již uhasly, dennice svítá.
Vedle ní v kolébce děťátko leží, blažený úsměv mu na rtíčkách zřít,
ruměnec na tváři je, ach, tak svěží – jak by z něj neměla máť radost mít?
A když tak ve blahém štěstí naň patří, tu mysl zaletá ku milému,
obě dvě bytosti ve jednu bratří a srdce jí zalétá naproti mu.
Ó jak vzdor chudobě a vzdor vší strasti, na vzdor vší námaze přec šťastnou je,
v té lásce mateřské, v manželské slasti na osud neblahý nežaluje.
A do té komůrky víla mne vede, činíc mne před lidmi nezřítelným.
Na nebi černavým hvězda teď sjede se chvostem ve zadu zářitelným.
V tom žena od šití pozvedá zraky, upře je na blankyt na černavý,
zahlédá svit hvězdy, jež mizí v mraky, zmizel tah ze tváře usměvavý.
Muž její šlechetný odešel v dáli, zašel tam do města, kde pánů sbor;
vypukla válka prý a muži zdraví mají nepříteli stát na odpor.
A žena rozechvěná pozvedá zraku k chmurnému blankytu, kde hvězdy zář,
hvězda však zašla již ve černém mraku a slza lítosti smáčí jí tvář.
Víla kyne, s jejích sladkých retů jak hudba rajská sluch můj dotýká: „Pojď, sleduj mne, bys ze vlastního vznětu poznal život – zvířete – člověka.“
Cookies on Poetry Cove