Dnů, týdnů, roků práci dlouhou,
probdělých nocí trpké ovoce,
v nichž zoufáním jsme, nadějí a touhou
zmítáni často byli divoce:
vše to jen jedno, jedno okamžení,
buď na vždy zmaří aneb odemění.
Zda právem tak? – což platno jest se tázat,
kde neznámá nám, děsná vládne moc,
kde ruce jest nám mlčky dát si vázat
a nesmět ani volat o pomoc.
O mlčet, trpět – kleté lidstva heslo –
kde jednat chce, tam kázáno, by neslo.
Jen jeden okamžik – a staletí v něm muka,
a jeden zas – pro věky blaha dá,
že ve upomínce třeba bolem puká,
přec srdce ve blaho se zadumá.
A zase jediný – vše mění se kol tebe,
že neznáš světa víc a neznáš sebe!
Tak v jednu chvíli osud lidský složen,
a jednou počat – jednou dokončen.
Ten klna končí jej a onen zbožen,
ten s nářkem, – tiše, s úsměvem tam ten.
A jeden okamžik jich chvátí na tisíc,
by našli blaho věčné, věčný bol či – nic?