Jízda k nevěstě.

Jel mladý hrabě z večera, jel lesem kolem jezera. Už měsíc vzešel na blankyt a na vodě hrál jeho třpyt;

les krajem vrhal černý stín. Ah, což mu stín, co luny svit, což po tom, že se blíží noc? – jej vábí lásky čarná moc

tam v pyšný zámek – nevěstin. Kůň letí jako živý ďas, však nepředstihne rychlý čas. Už duchů doba – půlnoc blíž –

a mrtví z hrobů vstávají, ztracenou lásku hledají: – ty že se duchů nebojíš? Strach – duchy – marná babská řeč, –

mám silné páže, dobrý meč! – Šum vichru lesem táhle zní, a na vodě se lůna chví. Slyš – jaký zvuk to – lesa šum,

či pohřebních to hlahol dum? To píseň – vábný, tichý zpěv – a nikde živa tvora zjev. „Zapějme píseň veselou

a v svatební se dejme rej; nevěstu máme spanilou, jí ke cti každý píseň pěj. Zapějme píseň veselou!“

A hrabě hledí s úžasem, odkud ten zpěv zaznívá sem, však nikde, nikde tvora zřít, – jen vichr počal děsně výt.

„Má z vodních par utkaný šat a věnec z vodních lilií, lahodný se k ní spánek vkrad, a o ženichu sladce sní.

Má z vodních par utkaný šat.“ „Jest její ženich švarný pán, a vysoký jest jeho rod; on ke sňatku už přichystán –

nuž svatební chystejme hod. Jest její ženich švarný pán!“ „Zbuď nevěsto se spanilá, už jede, jede ženich tvůj;

dost si se o něm nasnila, ber svatební už věnec svůj. Zbuď se nevěsto spanilá!“ Kůň řehce, větří, vzpíná se

a nechce ani z místa hnout, a hrabě patří v úžase na vodě luny ve jase ku břehu bílé tělo plout.

Kol těla vzdušných postav roj se lehce vznáší nad vodou; vlnami zmítá nepokoj a úzkostně se k břehu pnou.

A hrabě zděšen zírá blíž – ty že se duchů nebojíš? Strach – duchy – marná babská řeč, – nač páže máš, nač dobrý meč?

„Tvé lože bylo studené, on lepší, teplé chystá ti; on pojme tebe v lokty své, tam sladce budeš dřímati.

Tvé lože bylo studené.“ „Hle, ženich tvůj už na cestě a u tebe už bude hned; jak spěchá, touží k nevěstě –

tak rychlý jest jen duchů let. Hle, ženich tvůj už na cestě.“ A kolem hlavy hraběte se vzdušných stínů míhá kruh, –

– pryč, pryč – já neznám děvčete a divý smích mu zazní v sluch. „Chachá – ženich už na cestě – hoj, dovedem’ tě k nevěstě!

Už dolů, dolů s koně spěj, ať svatební se počne rej; a kněžna-li tě pohřeší – však on ji jiný potěší.“

„Nevěsty lože chladné je, však ve tvých loktech okřeje. Hoj ňadro k ňadru tiskni jen, už brzo svítat počne den,

a spíše slunce v podletí ta svatební noc odletí. Nevěsty lože chladné je – chachá, v tvých loktech okřeje!“

Nedojel hrabě k nevěstě, a marný po něm všechen shon. Když nejhezčímu děvčeti tam ze vsi hrany zvonil zvon,

jež vytáhnuli za šera rybáři v lese z jezera, zněl umíráček hraběti. Nedojel hrabě k nevěstě –

zůstal on někde na cestě. – –