Mé dítky, jenom užívejte mládí
a buďte veseli jak dědek váš.
Nechť nikdy hněv a zášť vás nerozvádí,
leč láska těsněj’ víže svazek váš.
A v úzkém kruhu, za důvěrných řečí,
když víno v sklenkách pění se a zvedá,
a malátnost i smutek rychle léčí:
též na svého se rozpomeňte děda.
Milujte tak, jak já jsem milovával,
tak vroucně, věrně po celý svůj věk
a neklesejte, nechť se řítí nával
všech strastí na vás, nechť vás stíhá vztek.
Milujte vlast svou více nežli děvu,
vždyť ona trpíc pomoc u vás hledá –
a při lásky i při válečném zpěvu
též na svého se rozpomeňte děda.
A jestli vám kdy štěstí bude přáti,
že rodinný si založíte kruh,
že z různých končin v domov svůj se vrátí
a druha z mládí opět najde druh:
když v zpomínky se dávné stápějíce
tak jako tehdy druh si k druhu sedá –
mne nebude snad mezi vámi více –
nuž na svého se rozpomeňte děda.
Své dítky učte, čemu já vás učil,
by milovali víno, děvy, zpěv –
a za vlast, by jí nový život vzpučil,
by rádi dali statky své i krev.
A dosáhne-li vaše toho snaha,
že opět zardí vlasti tvář se bledá, –
že opět volna, šťastna naše vlast, ta drahá:
též na svého se rozpomeňte děda!