Často spolu sedávali
v zimě jsme u teplých kamen;
v kamnech vesel praská plamen,
venku mráz jak oheň pálí.
Ve tvůj klín svou hlavu skláním,
u nohou tvých sednuv sobě,
a upřeně patřím k tobě,
když jsi počal s povídáním.
Jací to kdys byli reci:
milovat a válčit znali,
za vlast, dívku život dali,
lože v poli, ne za pecí!
Vlasti volnost vydobyli
– mnohý arciť dokrvácí –
pak se v milky lokte vrací –
oj! to praví reci byli!
A jak naslouchám tak tiše,
mladá ňadra touha plní,
mladá ňadra dmou se, vlní,
mladé srdce sotva dýše,
a tou dětskou duší tane:
kéž bych, muž až ze mne bude,
té mé drahé vlasti, chudé,
jak děd praví – upoutané,
mohl volnost vrátit zase!
Vlasti volnost vybojovat,
sobě dívku zamilovat – –
ach tak snil jsem v onom čase!