Ač čásť jen všehomíra – vesmír celý
v svých prsou nosím sám a myslí svou
obsáhám jeho velkosť: světy zas
vždy nové tvořím v nezměněném lesku;
tisícem hvězdic, teprv zrozených,
a stejnou krásou skvělých posázím,
jak záhon květy, blankyt nebeský;
tu jeho tváři, nyní zasmušenou,
a čelo v děsné mraky zhalené
mu opět vyjasním, jak vesny dech
kdy ovane jej dechem svěžitým.
A země se v mém oku nikdy tak
jak v mysli ohnivé mi nezelená,
a háje stinné, čilé ptactvo v nich
o něžné lásce šeptající;
a květy pestré, vlnky bublavé
i žhavých blesků ráz a hřmotný pád
má mysl mocným štětcem obrazí.
Vše patří mně a vše mi poddáno,
jen jedno schází v řadě služebné:
toť člověk já, jenž nitrem vlastním
nemohu vlásť – nestačí síly mé.