A přírodou-li kráčívám,
jak by mně scházel jakýs tvor –
zrak s touhou těká do dáli
po nivách těch, do lesů, hor.
Tvor jakýs, přítel, nebo kdos,
by stále po boku mi dlel,
by se mnou zalkál, zaplesal
a srdci mému rozuměl.
A nikdo-li to nemůže,
vy aspoň vrány nade mnou
mne neopusťte – hovořte
svou řečí ke mně tajemnou.
Své srdce sdělím, vrány, vám;
pak rozleťte se v šírý svět –
snad přec se najde duše ta –
s ní pak se vraťte ke mně zpět!