Osmiletý hošík, choře bledý,
přispěti chce také matce chudé:
neví ještě, vydělat jak může –
ale výdělek to přece bude!
K nádraží jde, prosí cestující,
vak že ponese. As za hodinu
vítá juž ho máti sladkým hlasem:
„Jak se tobě vedlo, drahý synu?“
Na ruku pohlédla bezděky mu:
„Za první mozoly, rci mi, dítě,
nésti pánu vak a jíti hbitě.
Šlo to dobře: radosť na výdělek
potlačila ve mně povzdech mnohý –
vak byl těžký, neměl jsem dost síly –
nesloužily mi již ruce, nohy!
Klesl jsem. V tom pán svůj vak mi vyrval,
o hlavu mou byl by roztlouk’ ruku –
„Domu jdi,“ pak vzkřikl: „neokrádej
lidi o čas, ničemný ty kluku!“