Žasnoucímu hvězdář vypravuje světu,
že již mnohá planeta ve věčném čase
v nepočetné myriady roztrhla se –
pro mnohou pak, která posud víří v letu,
tentýž osud v budoucnosti je tu.
Proč tak asi? – mnohý ptá se v nesmělosti.
Snadno zodpovím: planeta ve svém běhu
přilítne našeho světa někdy k břehu,
když pak prohledne si všecky lidi dosti,
dozajista pukne – smíchem nebo zlostí.