V besídce miláček se vine k družce svojí,
nic na světě je více nerozdvojí –
zvědavý měsíc políbení uslyší
v jich zátiší.
Přírody velebnosť opěvá básník vřele,
nadšení proudí v celém jeho těle –
od boha v chvíli té se neliší
v svém zátiší.
Ty’s nejšťastnějším, drahý Václavíčku!
Svět v práci posud, ty však pomaličku
svůj rozum ztrácíš vína ve číši
v svém zátiší.