Prosyceným vzduchem vůní deště
posud ozývá se ztlumený řev hromu,
opozdilý blesk se mihne ještě,
příroda však spí, ni hemživý list stromu
bouří znaven nehlásí se k žití,
ani nezachví se, mraku temné křídlo
že se znovu k planině s hor řítí...
Příroda spí celá. V oblacích jen sídlo
chmur se žene s velkým králem duchů.
Měsíc vyplul. Uděšenou tváří
hledí dolů, odkud vřava roste,
pak se táže: „Což se peklo dole sváří?
Nevěřím, že hřmění to jen prosté
doráží teď vzhůru k mému sluchu!
Upokoj mne, mocný králi duchů!“
„Nevím,“ odpověděl. „Bouře ztichla již,
v pláni dole zřím však vedle kříže kříž.
Nemýlím se, hřbitov jest to Čechů,
vřava pak a křik ten v noční době
od nich pochází, vždyť jako v sledním dechu
rvou se mezi sebou ještě snad i v hrobě!“