Vstal boháč, břichopásek. Dlouho,
ach dlouho trvalo to, skvosty
než všecky na své tělo připjal:
dnes čekal zvláště vzácné hosty.
Posléze v rukavičky vtlačil
své panské ruce; do zrcadla
se vrhl, zdali přednosť žádná
mu netečností neodpadla?
Spokojen vstoupil mezi hosty
a v brzku v rozmaru se brodil:
„Já sen měl – fi donc! – je to hrůza,
tak jak živ jsem si neuškodil.“
„Sen? Jaký?“ – Pošeptal to přece –
smích nejbujnější zvučel sálem
a jemu teprv směšným zdál se,
že byl by smíchem zhynul málem.
„Aj, slyšte! Smích vás jistě schvátí
a raději se držte stolů:
Dnes zdálo se mi, že mám ruce –
zhyzděny obě od mozolů!“