Král Václav panstvo svolal ku hostině.
Když sešlo se večerní při hodině,
tu pohár vzav, vynesl provolání:
„Zpěv sladký básníků ať trud s nás shání,
ať hlásá o lásce, již víno v srdce leje,
o zlatě, které v proudech dívce s hlavy splývá,
ať jeho tónů slasť nám srdce rozehřívá,
když hymnou oslaví ty předkův našich děje –
já pohár zvedaje, přípitek vznáším vřelý:
ať žije blaženě náš český národ celý!“
A panstvo povstalo a s králem pilo;
stříbrné náčiní, jež skvostně stoly krylo,
zvedáno do výše, by šťáva z révy
z úst panstva české vykouzlila zpěvy.
Jediný za stolem mrzutě kroutí kníry –
kat krále Václava – k hostině také zvaný.
„Proč spolu nejásáš, proč hled tvůj rozháraný?“
dí Václav. „Nedáš poháru dnes víry?“
Kat děl: „Ty v zdar a žití národa dnes svého
si připíjíš, co bude z řemesla však mého?“