Za velkou myšlénku, jež hvězdou žití vřela,
za nesmrtelnosť svou a za spásu
hle! myslí bohorovnou vydávají těla
Neronu, synu ďábla, k pospasu.
Za velkou myšlénku! – Vše žádá obětí!
Když nadšení nám pílí ruce nesvětí,
když lekáme se potu vlastních tváří:
úrody nečekejme, plod nám nezachutná,
tvor nedostačí si, k životu práce nutná;
z ničeho ani kouzlo světa nerozkvetlo,
sám bůh se přičinil, řka: „Staň se! Budiž světlo!“
Svůj život za spásu hle! kladou křesťané,
a mysl neklesá, když oheň zaplane.
Hle! i v tom plamenu nadšeni silou novou
pro spásu rádi jsou pochodní Neronovou.
Vše žádá obětí. A což to naše žití,
jež stísněno jsouc, volá o spásu?
Hráz úzkoprsou má-li strhat vlnobití,
být musí bouře dříve světa k úžasu,
bouř nadšení – by po ní jasno bylo.
Však kde to nadšení? Hle! ruka matně klesá,
dnes zapomenuto, o čem se druhdy snilo.
Kdy jiní letí výš jak orli na nebesa,
kdy z práce duchů jiný národ plesá
a sopku nadšení v svých prsou pro vlasť hostí,
my klidni jsme, nám stačí sláva – minulosti.
Zda sílu máme k spáse postačivou –
i nutno-li, pochodní pro vlasť býti živou?
Na štěstí k oběti té u nás bude dosti
za živa hořet – studem nad svou netečností!