Ó že nejsi mezi námi,
otče, se svou pěstí,
abys dítky vyvedl své
z nešťastného scestí.
Škoda, že Tvůj v stínu leží
palcát ježkovitý –
což by divné u sousedů
zbudil zase city.
Ó že nejsi mezi námi –
stálo by to za to:
v žulu tísní nasadil bys
vůle vzdorné dláto.
Pod Tebou by oživila
staročeská sláva,
i kdyby jí na hrobě již
hustá rostla tráva.
Pošlapal bys jednou nohou
hejno cizích štírů –
nehoráznou máme v Tebe,
tatíčku náš, víru!
Ba kdybys se vžil v ty naše
modernější tvary –
hnedle bys i pánaboha
dostal do čamary!