„Chci „píseň beze slov“ teď přehráti,“
jsi pravila, vnořivši v bílé zoubky
klaviatury ručku smělou,
a jako andílkové křídlatí
rozkošné tóny vřelé hloubky
mi létly v duši rozechvělou...
Já pohledl v Tvá očka plamenná.
Ó nehrej, nehrej! K štěstí mému není
víc potřebí, já hledím znova
v Tvůj sladký zrak – ó chvíle blažená! –
v něm skryta nad vše pomyšlení
výmluvná – „píseň beze slova“! –