Lid kvílel: „Dejte práci, páni,
my hynem, pomozte nám hbitě!
prosíme o laskavé smilování –
nám doma zmírá hladem žena, dítě!“
Však vínem panské číše bují,
až lidu nářek přehlušují...
Lid zahřměl: „Dejte práci, páni,
neb zhyneme – však vězte, že ne sami!
A marně žebřeme-li pomoc, smilování,
zeď železná, ni zbraň vás neuchrání
zoufalců před hrozbami!“
Na místo číší panstvo sestrkalo
k poradě tenkrát vlastní svoje hlavy:
„Ta chátra práci chce – to dosti málo!
Ať tedy pracuje, až padne od únavy!“
Lid jásal. Ruka zimničně se chvěla,
pot v krůpějích se valil k tváři s čela,
ba nedbal pracovník, zda prchá zdraví,
zda klesá zmožen trpké od únavy.
A minul čas, leč neminula bída,
jež v lidu řádila jak jícen ostrovida.
Lid práci odkládá a k panstvu opět volá:
„Juž smrti hladem nikdo neodolá,
chcem za pot mzdu, chcem peníze své míti –
nuž, ukončete nekonečnou muku!“
Jizlivý úsměv pánů přelét’ ústa:
„Jen podej čertu prst, on celou chytí ruku!
O práci žebrala ta chátra u nás pustá!
Když našinec ji prací ukojit se snaží – –
tu ještě peníze se žádat opováží!!“