U továrny sedí stařec churavý,
dobrodinci vlastní osud vypráví:
„Měl jsem hezké jmění,
ještě hezčí ženu:
chudou jsem ji pojal,
mladou, nezkaženu.
Do města jsem zajel
v radovánky, plesy,
oh, jak ženské srdce
lásce odvykne si!
Slep jsem byl v své vášni,
vše jí plnil přání –
a mé tenčilo se
jmění bez ustání.
Jednoho dne s jiným
žena utekla mi,
zbytek mého jmění –
byl s ní za horami.
Od té doby zrádně
mne pak opustili
všichni, kdo dřív ze mne
přetvářkou svou tyli.
Věrnost přec jsem našel,
štěstí počne růsti:
vizte mozoly mé – –
ty mne neopustí!“