Ó naděje, božskosti záře skvělá!
Ó naděje, těm davům ztrýzněného lidu,
jimž vrásky jemnou ručkou snímáš s čela,
jimž kouzla svého květem mírníš bídu,
juž náruč nezavřeš, kterou jsi otevřela!
Ó naděje! Velebím svatosť tvoji,
vždyť jediným důkazem mstivých bohů
jsi zbyla na zemi, když záští svého v zdroji
vše lidstvu uzmuli. Nám v pustém žití hlohu
jediný květ tvůj libovonný stojí...
Však květ ten zázračný, však květ ten čárný,
on roste pod nebem, v němž mrak se hněvně svíjí,
on blesky šlehán skytá plod svůj blahodárný,
on bují životem, když proudy slz ho kryjí –
jej zničit, živlů všech je útok marný!
Ó naděje! Jsi lidu Hospodinem,
a proto uchvácen já klesám před tvou září!
Jen jednou ne – když blesky planeš žití stínem,
a zanícený lid vše ve tvé vidí tváři,
zrak maje zaslepen a ruce v klínu líném! –