Vyhnán z ráje mečem plamenným
těší Adam ženu, která ruce spíná,
hřmí jim v duši slova Hospodina:
„V potu tváří živ se chlebem svým!“
„Živ se!“ Těžký vzdech mu z prsou uniká,
marně jeho práce namáhavá, stálá
tiskne ruku, kterou dary skytávala
příroda, však již teď zamyká.
Člověk poznal sudbu svoji: žít!
první mozoly! Hned ptá se udivena,
tuto záhadu jak vysvětlit?