Jak horské přívaly, kdy v moře protrhly se, kdy nivy rozkvetlé i lesy zaplaví, tak proudy mohutné křesťanské výpravy se řítí v boj, v němž kříž se oslaví.
Juž slavné vítězství nad Ikoniem měli; teď do Tauru! zde pomstít všecky vraždy, zde povznést kříže svatou velebu, toť heslem všech: sem život nese každý,
by koupil Turků smrť – nuž boj ať plane, víří, dnes prostí žoldnéři jsou pyšní bohatýři. Vše připraveno: kopí, svižné luky a meče ostřené se v hustý prales kupí.
Nuž ku předu! Jak ostražití supi již Němců po horách se ženou pluky, za nimi ostatní jsou hrdém na pochodu i Češi s knížetem Děpoldem letí v boj.
Hle Bedřich! Jako měsíc nad hvězdami se vznáší v popředí, však v tváři nepokoj mu vráskou jeví se a zrakem prokmitá: juž nedočkav, kdy Turka mečem uvítá.
Kraj mizí před zrakem a vystupuje příští: tu sráznou pod skalou se řeka vlnou blýští, povrchem klidna jsouc, hrob skrývá v hlubině. „Aj, Kalikadnus!“ Bedřich náhle jásá;
„tam za ním nová zem, náš cíl i spása!“ Juž letí k předu, jak myšlenky v hlavě, jak vichřice, s níž zápasit se člověk neodváží; a za ním druzí; on však hravě
juž vlny zvonivé podkovou koně sráží a v cestě nebezpečné hříčku vidí prostou. Však vlny stoupají, až k hlavě koně rostou; pobídl oře: jako dítko mořské pěny
ten v před se žene, schvácen, uřícený. Hle polovic juž překonáno dráhy, juž kynou radostně pobřežní, květné svahy – však pojednou ni z místa nevykročí
kůň bojovný a marně Bedřich sténá a marně uzdu tiskne, škube jí a točí: oř vzpíná se, že lávou zuří pěna, že jako v bouři letní křižují se vlny.
Zoufale Bedřich kolem ohlíží se – však jako náhrobek hor skály strmí lysé a pust je obzor hrůzyplný. Jak polnice, když víří války v hluku,
pomoci dovolává svých se Bedřich pluků. „Ha, zemřeš!...“ vzkřikly vlny. Císař žasnoucí pohledí v hlubinu – hle z vodstva děsné vřavy dvé očí sálá a hle, obrys lidské hlavy...
„Ha, zemřeš!...“ z vody zní. Což mrtvý z hrobu vstane? znáť Bedřich zrak, jenž z očních důlků plane, a hlavu, vlasy kadeřavé, rudé. Což v Rýně utopen by v Kalikadnu
on povstal zase? Marně hledá v kříži ochranu před démonem. – „Zemřeš vln těch v spíli, já koně svírám, jenž tě ke dnu hříží; v hrob schvátil jsi mi děvče milené,
a proto na tě pomsta má se blíží – já svírám koně, jenž tě ke dnu vhříží!...“ A pokraj hrobu rozzuřená pěna kreslí, jak v bouři letní křižují se vlny...
„Pomozte!“ výkřik zazněl hrůzyplný, „pryč démone – jsem císař...“ Nohy koně klesly, a v hloubi zmizel kůň i s křížem jezdec. „Jen k předu přes vlny!“ vůdcové křižáků
volají nadšeně; „na druhém břehu sláva a císař bohatýr nás jistě očekává!“ Tam podál nich juž jásá křižák v českém kroji: „Já šťasten dostál sladké povinnosti svojí –
smrť velikému přines bídáku, jenž znectil kříž, jej vztýčiv ve znaku!“...
Cookies on Poetry Cove