Jak bouřného snu v hrůzyplné říši znít otrockých okovů chřestot slyší i katanů divoké, řvavé hlasy, ba zdá se mu, že oko zří ty běsy,
že samé pouto kol a žalář, žádné spásy – v tom procitl – sen před oči se věsí!... K výklenku přistoup’; dole vlny Rýnu slyš, bouřně spílají a dmou se, hněvem ječí,
jak soudily by výrok Bedřichův svou řečí, jakoby vřely pomstou ve svém klínu... Ty vlny zítra pohřbiti jej měly – ty vlny laškovné, jimž oddal život celý.
Tak dlouho přemýšlel a v slzném zdroji posvětil památku ubohé dívky svojí. V tom kroky uslyšel – to klíčník vzhůru leze, otvírá, vstupuje a vede sebou kněze,
jejž milostivě vladař k odsouzenci sýlá, by k smrti svatá řeč jej posilnila. „Chceš k spáse duše kněze?“ „Chci; však dříve to pouto odejměte, abych volnou paží
směl odpuštění Boha milostivé vyprosit sobě, po němž duch můj baží.“ Jak tělo spráchnivělé pouta opadala; kněz dává útěchu a o životě hlásá,
jenž bude po smrti, v němž svoboda a spása. Pak odešel. – Hle, vězeň směje se a jásá: „Buď blahořečen božího krok sluhy, jenž štěstí přinesl, sňav tělu okov tuhý,
buď blahořečen, svobodu že zase bezděky přinesl, v níž život zakládá se, v níž myšlenka se rovnat Bohu vzniká: mít pro nešťastné slzu, pomstu pro bídníka!“...
V štěrbinu stoupil, k výklenku se chýlí – skok úžasný – – juž zmizel ve vln spíli... Ty dmou se, jakby o kořisť se rvaly. Hle! z křišťálného hrobu pozvedá se hlava,
dvě ruce svalnaté veslují k šťastné spáse – zachráněn vězeň! dále vlna běží a plavce unáší květnému ku pobřeží, kde tiše lunná záře mihotá se.
Juž slunce vystoupilo z mlhy ranní. Hled Bedřich mne si a pot stírá v skráni; v snu rozčeřené viděl Rýnu vlny, jak ždají kořisť, kypí, dmou se, zuří
jak odsouzenec vlečen hradu na cimbuří, jak uzřel vodstvo, hrob svůj hrůzyplný, jak žernovem mu hrdlo obtěžkali – jak dolů se strmé se kácí skály.
A sotva vzpamatoval se, juž z vězení tu byli strážcové úzkostí sklíčení; ba štěstí největší v jich bylo žití, že Bedřich nepoznal v rozhodné chvíli,
co lhali mu, by zlosť v něm nevzbudili: že zhynul souzený dnes v Rýnu vlnobití. Pokynul vlídně, že je spokojen. „Juž konec!“ Bedřich dí, „však škoda jen,
že osud vzal mi vděk té dívky slastiplný a že ho za to pomstou rozechvěn nemohu také hodit v rozčeřené vlny!“ Půvabným úsměvem se luna skvěje
a každý paprsk její spanilý v hruď uprchlíku kane, naději v něm hřeje, vždyť Šumavy bezpečné asyly juž před ním útulně se k nebi klenou,
a splétají se v náruč otevřenou, že uvítáním šumí prales převeliký. Juž z lesů vůkol vyskočilo ráno, když ubíral se českou, požehnanou půdou,
kde štědrou přírodou měl o klid postaráno; teď trysklo slunce září zlatorudou a lesu, oponou jenž uprchlíka chrání, svou září přeskvostné připjalo lemování.
Cookies on Poetry Cove