Postavil se Francouz před Venuše sochu.
Smekl, klonil se a vouskem blahosklonně
pohrával si, usmíval se trochu.
Chladný Angličan dí k němu na balkoně:
„Žasnete? Ba věru, klid ten božský sluší
celé postavě jak spokojenosť duši.
V skutku, pane můj, mne rozchvěla by
v nebi Venuše svou krásou znova,
kdyby neměla jen tento úsměv slabý
a pak kdyby byla – rovněž mramorová.“
„Pardon, mylorde!“ zas Francouz na to.
„Škoda, paní tu že vytvořilo dláto,
přeškoda, že chladný mramor nemá žití,
a že láska žár v něm neroznítí!
Největší pak chybou bohyně té bledé,
že ni božský kankan tančit nedovede!“