Navštívil jsem jizbu prachudičkou:
ač v ní hostem krušná byla práce,
štěstí druhdy zde tu přebývalo,
jaké nezabloudí do paláce.
Krev mi stydla nyní při pohledu:
Štěstěny tvář byla zcela jiná –
otec hořce plakal nad mrtvolou
drahou – jedináčka, svého syna.
Těšit? Marno! – Otec vyprávěl mi:
„V pozdní době obdařilo synem
nebe nás – já zapomněl vší bídy –
žil jsem náhle v světě zcela jiném.
Od jakživa práce mojí sestrou,
v době té však nová vzešla síla
v údech mých. „Vše pro dítě své drahé“,
jiná tužba se mne nezmocnila.
Hleďte, pane – teď jsem dopracoval,
marně naději si kreslil mnohou:
věru, nikdy jsem si nepomyslil,
mozoly že také pálit mohou!..“