Zas, měsíčku, ty hochu lživý, lstivý,
tak smutně zíráš na mne dolů,
jak stenal bys v nesmírném bolu,
jak bys víc mrtev byl než živý?
A přece zase hled tvůj touhou stkaný,
na papír leješ lesky svoje,
jak chtěl bys, abych ctnosti tvoje
spjal veršů svých v šat rozedraný.
A poslechnu. Však trud můj neobsáhlý
rozháněj místo mraku kolem sebe
a místo svitu svého s nebe
lij víno v krk můj žízní zpráhlý!