Mně věčně utkví v mysli onen den,
kdy ze sna byl jsem náhle vyrušen,
jsa v žití prvně polekán
ohromným tlukem v stěny bran.
Zděšeně ku předu noha mi chvátá,
obrovským klíčem bran otvírám vrata
a žasnu. Pravda to – či pouhý žert?
Nás přišel navštívit – slovanský čert!!
Ať všichni čerti, kteří se nudí,
té historce malou pozornosť zbudí
a smíchem budou rudi.
Jak ruský švihák dvorně vzdal mi česť,
a pyšně děl, že také synem pekla jest,
že v prsou cítí touhy pal,
by Turků peklo viděl, znal;
mou chválil galantnosť mluvností smělou
a prosil o průvod kotlinou vřelou
a slíbil podstoupit tureckých běd,
by Turky i jich žen kyprý vnad zhléd’.
Ať všichni čerti, kteří se nudí,
té historce malou pozornosť zbudí
a smíchem budou rudi.
A já se nedal věru zahanbit
i vedu hosta ohňů ve úkryt.
Zřel bujná tílka sultánek,
otrokyň svůdných sladký vděk,
jich úsměv na rtu víno jak v číši,
jenž nezvad’ ani plamenů v říši.
Však hrůza! Pojednou pustil se v šílený cval –
že Turek nohy své křížem si dal!
Ať všichni čerti, kteří se nudí,
té historce malou pozornosť zbudí
a smíchem budou rudi.