Jest v celi krásná Jitka mříží sevřena,
nechala jenom srdce Břetislavu,
jen těkavých myšlének věčná proměna
a touha po miláčku plamenná
létají nespoutaně volných ptáků v davu.
Těm ptáčkům svěřila své hoře
i červánkům, jež rozlily se v moře,
v němž vřela krev raněných srdcí všech.
V tom – sotva první slunce tryskl žeh –
zahlédla řadu jezdců. V jejich čele
muž mladý v lesklé oceli
v před hnal se cválem ohnivě a směle,
že v oknech mříže sebou zachvěly.
Slyš! jaký lomoz, křik a vřava,
jeptišek pláč a mečů řinčení!
Hle! řetěz jeden s druhým opadává
jak uvadlý květ v jeseni –
vítězný pokřik, známé hlasy.
Vévoda Břetislav v tu chvíli
juž po chodbě klášterní pílí,
by zlíbal Jitky čelo, stinné vlasy,
by skytal ochrany a rychlé spásy.
Jeptišek sbor se marně bránit snaží
vévody české, ocelové paži.
Juž otevřena brána. Čilém na komoni
hle! Jitka sedí, k miláčku se kloní
a posmívá se tyranů svých stráži
i hrozícímu za ní klášteru –
kůň střelou letí známém ve směru...
Jsou šťastni... Jitka očí nebe jasné
upírá k ochranci a podivením žasne
nad jeho odvahou. Vévoda usmívá se:
„Já sílu čerpal v nadlidské Tvé kráse
a zrušil řetězy, jež svobodu Ti vzaly.
Přec já i celý svět je slaboch neskonalý
únosu k provedení ještě jediného – –
by urval Tě kdo z hradby srdce mého!“