A vy duchy našich lechů dávných, Stíny Vítkův3 po královsku panských! Kam se děly hesla znaků slavných Na vašich i na praporcích manských,
Kam se poděl ve století víru Zisk vítězství našich bohatýrů? Kam se děly stopy na tom hradě Tvojich kroků Lipský vítězi,
Jenž od bitvy dál do bitvy pádě Sňal jsi s královských ruk řetězy, A smrtelnou ránu zadav vládě Césara, co s břehů Nadsekvanských
Chtěl svět sevřít do pout Čingis-chánských, Spěl jsi k své milence, vlasti české, Z hluku slávy k této stráni veské! Hle ten kámen u té šedé brány;
Na něm rytíř bez bázně a hany Po své krušné práci spočíval, A pod zdorující věkům stěnou Skláněl hlavu smutně zamyšlenou,
A svět citů v sobě ukrýval! Všecko ztichlo! – a hle, jaké změny! Jenom někdy při večerním šeře Přichází sem mezi tyto stěny
Prorocký duch bludné pramateře, I přináší náhlé návěští O jakéms budoucím neštěstí, Které knížecímu hrozí domu.
Tak když v blaženějším ondy čase Žádný nepomyslil na pohromu, A když děva u nebeské kráse, Jenž se skvěla jménem Gabriely,
Dostojna jsouc spolku jen s anděly, V cnostech nadzemských se rozvila, Jako když se vodní lilie Na jezeru tichém rozvije,
Věštba pramatky se zhlásila. A hle, písně svatební hned zněly, I nevěstu krásnou provázely V nenadálé lůžko manželské
Až do lůna hrobky Čimeľské. Od té doby na nebeské báni U „Blíženců“ tam na pravé stráni Hvězda nad Orlíkem svítívá,
Na které duch její přebývá, I svůj zřetel ke svým milým sklání, A jich od pohromy nenadálé Jako strážný anděl chrání stále.
Ovšem od té doby na Zvíkově Bylo a jest mrtvo jako v rově, Ani o dušičkách v noční chvíli Bludný duch zde nikde nezakvílí,
Ba i ve dne ticho zde bývá. Leda že sem někdy chodec pílí, Jenž hradního k řeči pozývá, A jich hlas se v rumech ozývá.
Jenom někdy, když sem pro zábavu Přijdou králové,4 či pro nauku, Neb jich pokrevenci v knížat davu Přitáhnou sem u loveckém hluku,
Tu praporce s Černé věže vlají, A na staročeských sutinách České písně zas se rozléhají, Budíc ohlas v dálných končinách
Hlaholem trub lesních provázený; Hájové pak zvučí dalecí, A les hojnou zvěří obydlený Dál zve na lov hosti knížecí.
Tu hned všecko na novo se ztiší, Že let nočních sejců chodec slyší, Kteří byvše z rumů vyplašeni Hledají své skrýše v ustrašení,
Létajíce kolem věže Černé, Která časem nejsouc dotknuta Stojí zde jak skála nehnutá V proudě věkův na své stráži věrné.
A z jejího stropu řetěz plyne, Jenžto našich králů zesnulých Korunu kryl v časech minulých, By nesáhly na ni ruce vinné
K svatokrádeži se hrdě pnoucí, A na hradby našich práv se droucí; Na věži pak v každém čtverohranném Z žuly vytesaném kameni
Vyryto jest tajné znamení U jazyku dotud nezbadaném. A cokoli bývalo zde dosud Ze všech končin skoumatelů slavných,
Žádnému z nich nepovolil osud Zjevit obsah těchto písmen dávných. Kdo by neposlech’, den před rokem K záhubě prý chvátá outokem.
Já však z lásky k Tobě, kníže můj, Rád bych dal do sázky život svůj, A co v jasnější jsem přečet’ chvíli, Zde podávám Tvé vlastenské píli
Na důkaz, že znám Tvou čilou snahu, Která dychtí po společném blahu; Známť i srdce Tvé i ducha Tvého A vím že jsi hoden rodu Svého.
Cookies on Poetry Cove