Vítám vás v té svobodnější chvíli Vy svědkové staročeské síly, Hrdé hradby a hrdější věže, Kterých přísná času ruka střeže
Zdárným vlasti synům na památku, Aby, pohlédnouce na ty zbytky Pomyslili na vlast, starou matku, Jak na vlastní matku myslí dítky,
Ovdovělou mnohá léta dlouhá Po královském druhdy choti svém; A když její ňadra svírá touha Po každinkém synu vzdáleném,
Aby každý přišel ku pomoci A ji k světlu vyrval z dlouhé noci. Syn pak chvátá z dálné ciziny Ku domácím skřítkům nazpátek,
Aby zlíbal líce matčiny, By dědictva spatřil ostatek, I několik drahých památek Z ruky poručníků vychvácených,
A vlastníkům pravým navrácených: Třeba jenom jednu kadeř drahou, Kterou uzdobily šediny, Třeba by měl na památku blahou
Jenom nitku z řízy matčiny, Třeba, osudem-li usouzeno, By ta drahá matka za své vzala, Aby dítkám aspoň zanechala
Svoji popelnici a své jméno! Drahá vlasti, s srdcem synovským Chvátali jsme k hradbám Zvíkovským, Pod nimiž se u náramné hloubi
Jedna řeka s druhou řekou snoubí; A hle, brány bez zdvihacích mostů, Věže bez praporců vějících Přijaly hostinsky dvé svých hostů
Do komnat bez stropů strmících. A tam, kde na čele tvrdé skály Čněly k plesům uchystané sály, Síně, a ty chodby tajemné,
Kde se páni, ti co vlasti přáli, Spikli proti toulavému králi, Dadouce si ruce vzájemné; Tam kde láska mívala své skrýše,
I kde vítězství jest slavila: Tam si nyní v trávě hovila Polní kobylka cvrkajíc tiše. Vedlé ní slzinka skromná květla,
Prosíc by jí noha nepohnětla; Ona ve své kráse jednoduché Čekala zde na počasí suché. Dál se pustá řasa zelenala,
Jak by nad mokrem se radovala. Tam kde „Pomiluj ny Hospodine!“ A zpěv svatováclavský jest zněl, Sbor zpěváků v kapli oněměl,
A jen tišina se kolem vine. Kde se písně pěvce královského Ozývaly z hrdla panošského, Václavovy písně milostné,
Které v síních Vyšehradu zlatých Linuly se z ňader láskou zňatých Za dnů mladších v době radostné; Tam hle dobou večerní i raní
Kváká hejno havranů i kání, A ukrutnou losu proměnou Blahozvuky královských těch písní Skoro oněměly v časů tísni,
I jen svou nás těší ozvěnou! A přec ta jich sladká dostojnost I to vyšší jejich srdečenství2 Nás zve k jasnějšímu účastenství
Snoubíc s minulostí přítomnost; I tak jako róže z pupy jdoucí Po slaďounké rose okřívá, Tak i při té písni srdce vroucí
K otcům milostí se rozplývá, I každinká česká duše čilá Svatě zachová to jméno skvoucí Korunovaného Zpěvomila!
Duchy našich písní zahynulých Ve kterých bydlíte sutinách? Či snad na nebeských dlíte koulích S duchy našich otců proslynulých,
V příhodnějších pěvcům končinách? –
Cookies on Poetry Cove