Jako oř, co druhdy pána svého, Vůdce v slavných bitvách vítězného Nosil mezi nepřátelské pluky, Kdyžto ujařmen a spřežen k plouhu
Slyší polní trouby známé zvuky, Bystré sluchy napne, hřívu vztyčí, A po bitvách dávnou cítě touhu Uzdu hryze, zrývá se a řičí:
Tak se duch i srdce napíná, Tak se vlastimila proudí krev, Když na zašlou velkost zpomíná: Slza tajná z očí vyjde v jev,
A hle! z ňader hořem přitlumených Vykypí ve zvucích rozhorlených Touhou podnícený slavozpěv! V kraji rázu neodcizeného,
Tam, kde hrdé věže Zvíkovské Strmíc z výspy proudu zdvojeného Skrývaly koruny královské; V kraji kde se vody Uslaviny
Proudí do společné do hlubiny, Strmí v prostřed těchto svorných vod Zámek jako koráb zakotvený, A v tom zámku mnohý český rod
Po dalekých zemích proslavený Zkvítal, šířil se a – běda! zhynul, A jen některý znak nezrušený, Co i v bitvách i na sněmích slynul,
Na věži a pod pavlačí zámku Dává o vlastnících věst a známku. Rožmitálských pánů chrabrý lev, A ostrýma kloma zbrojeného
Sťatá hlava kance divokého Nejdřív zrakům vyskytnou se v jev. Ten znak svědčil vnukům Bivoje, Který v lesích na kance se řítil,
A nerázně za uši jej chytil, I co kořist svého výboje Vrhna šelmu lítě rozdrážděnou Chvatem na svou šíji obnaženou
Na hradě ji složil Libušině Před milenkou svojí vyvolenou; A pak slavil svatbu na Tetíně. Ejhle z toho rodu pračeského1
Zasnoubil se krásné Johance, Která byla mravu líbezného, Našich dědů král a obránce; By pak blahem míru žádaného
Náš vítězný národ oslavil, Jiří svého svata věhlasného Do dalekých zemí vypravil: Pan Lev Rožmitálský s druhy svými
Ve všech zemích statně rytířoval, Na sedáních činy rekovnými Slávu českých pánů rozšiřoval, I okrášlen rounem burgundským,
Jehož nápis: „pretium non vile,“ – Protože jen ověnčená píle Činem po královsku velikým Jasonova mohla dojít cíle, –
Přeplavil se k Albionu dále, A na dvoře Eduarda krále Věhlasem a dvorností jest slynul, A na kolbách mnoho získav díků
Po bouřícím moři odtud plynul K ukrutnému králi Ludovíku, Jenžto s svojí ochotností franskou Slíbil Čechům býti prostředníkem,
By usmířil bouři vatikanskou, Která zuřila jest nad Jiříkem; Ale bouře tato plna krve Zuřila i potom jako prvé;
A nevěrný Zdeněk z Konopiště Sváděl žoldáky své na bojiště Proti manům krále nejlepšího, By s cizákem rodu krkavčího,
Který stal se zrádcem svého tchána, S trůnu svrhnul našich dědův pána!2 Pan zeť Korvín šeredně se zmýlil I se všemi svými husary,
S Černou družinou i s Tatary, Nikdy v Čechách svého nedocílil; Nic mu nepomohla latina Ani Caesarovy komentáře,
Švárná zvítězila čeština, Rokycana vznes’ se nad Hiláře, A kostnický Čechův hrdina Nechtěl ustoupiti z kalendáře.
Statný Jiřík slavně vládnul dále, Smrt jen zdrtila mu silné rámě, A pak pochován jest mezi krále Tam na hoře v staroslavném chrámě:
Tam po boku Karla, Čechův Matky, Leží Otce vlasti pozůstatky! – Z Francie, kde Čechův slavné jméno Od lidu a krále bylo ctěno,
Český vyslanec až k horám spěl, Které se své příkré výšiny Hledí do Navarrské krajiny, A z Navarry dále do Špaňhel.
Pan Lev nestanul dřív na své cestě Až v Burgosu, staroslavném městě, Kdežto pod náhrobkem starožitným Nesmrtelný odpočívá rek,
Jenžto křesťanů jsa vůdcem bitným Saraceny honil na outěk, Kdekoli se před ním ukázali.3 U té jeho hrobky z mramoru
Naši rytířové prokázali Povinnou čest Campeadoru, Jehož sláva nikdy nezahyne, Dokud proudy Duera i Arlance
Budou vysílati v moře Siné Bohatou vod sladkých ofěru, Dokavad ballada i romance V lahodících veršů rozměru
Z úst kastillských sladce bude zníti Ku milostným zvukům mandolíny, Dokud jaký Hišpan bude dlíti Od Cadizu zhůru do Mediny.
Od Cidovy hrobky památné Bohatýři naši dále spěli Na místo Hišpanům posvátné, Kde dřív Kališníků neviděli
V chrámu blahozvěsta Compostelly. A tu od Maurův i od Hišpanů Ze všech končin bylo podívání Na zrůst a na chrabrost českých pánů,
A tu bylo o nich povídání: Jak prý jejich čarodějná síla Kouzedlnou zbraní opatřená Na tisíce vrahů rozdrtila,
I nebyla nikde přemožena. Leč pan Vratislav a Hanuš slavný Špaňhelského okusily hněvu: Nebo rytířové jsouce správní
Věru mnohou okouzlili děvu, Mnohá Doňa stranou od Špaňhela Na ty Čechy oči obracela, Až se proto velká bouře strhla
V Omeledě u kastillském hradě, Kde se pomsta zakuklená v zradě Na vladyky naše prudce vrhla; Ale hrstka Čechů obležených
Veškerému odolala městu, Řadami pak smělců rozlícených Volnou sobě proklestila cestu Dále do svobodné do prostory,
Kde milostné skončily se spory, I nastala jiná práce mužná, Ježto vedla české hrdiny Na kraj světa v ony končiny,
Kde ustává snaha dobrodružná, Kde se svět ku svému konci bere, A pod ním začíná Finis terrae! Odtud do krajiny, kdežto dávná
Lisabona v sadech pohroužená Květe vůkol Tajem okroužená, Brala družina se pravoslavná. V tomto městě vyskytlo se nové
Hostům těmto českým podívání, V okovech když spjatí otrokové, Od otrokův zlata nachytáni, Z dálných končin, tam kde na oázy
Palčivější střely slunce hází, Do Evropy na trh přivlečeni, Stáli na prodej co podlý skot, A otroctvím mrzkým omráčeni
Sebe proklínali i svůj rod, I nešťastné svoje potomstvo, Kteréž od rodičův odtržené Ve vlasti své zrálo zlořečené
Pro evropských vrahů lakomstvo!4 Nebo dokud mladost, outlé tělo Ku porobě věčné nedospělo, Dotud vlčích srdcí ukrutníci,
Bohatnouce starší loupeží, Krutou lítost měli s mládeží, Dítek nehonili na štvanici, Až by nedospělci osiřelí
Na okovy tužší oudy měli. Takto člověk podlejším se vztekem Nežli zvíře shání za člověkem: Tigr nucen strašnou mocí hladu
Schvátí ovci, svého jícnu vnadu, Sám jen sytý člověk lákán zlatem Pro zlato se stává bratru katem, I roznícen vášní lotrovskou
Trýzeň chystá jemu otrockou, Která rychlé smrti ukrutnější K smrti vede cestou nejhroznější. – Od jeviště toho strašného
Potomkové rodu slávského S ošklivostí oči odvrátili; Neboť praví synové jsou byli Velikého druhdy národu,
Jemuž volnost byla dědictvím, Jemuž mrzkostí a zlodějstvím, I výmyslem cizích podvodů Poroba od věčných sloula časů,
Dokud v jiném rouše z jiných pasů Na lid slovanský se nesřítila, I poddanou dobrým pánům chasu Na chlapy a many nezdrtila,
Až pak láska králů věhlasných Náš lid sprostila pout nešťastných. – Z vlasti kupčíkův, jež libujíce Sobě v otročím tom obchodu
Zohavili Negrův na tisíce Vyvržených z práva národu, Bral se vůdce české družiny Od Alfonsa štědře obdařený,
Od manželky jeho krásné ctěný, Nazpět skrze horní úžiny Do rovnějších končin Languedoku, Odtud k slavnému spěl Avignonu,
Jenžto vatikánu, svému soku, Záviděl teď tiary a trónu; Neb zde láskou k vlasti Klimentovou Rozvedená druhdy od manžela
Stará Roma stala jest se vdovou, I jak slavná socha vyhlížela, Plna krásy, plna oupravy, A však byla sochou bez hlavy!
V tomto avignonském Eldoradu, Kdežto v jaře časně rozvitém Nebe poklenuté blankytem Neznámou kdes jinde jeví vnadu,
Blahodárné oko přírody, Slunce svým paprskem důraznějším Jasné udělujíc pohody Štědře svítí nivám úrodnějším,
K zniku vábíc květů zárody, Že i kynou zrůstem ochotnějším, A se šatí rouchem půvabnějším, V dálinách když na severu chladném
Sotva chudobka se v trávě vine, A fialka u zápachu zrádném Ruky obává se nehostinné, I z dlouhého probuzená ze sna
Ze skleníku ve dne kráčí Vesna, Aby opět do skleníku v noci Ukryla se mrazů kruté moci: – Zde již pod tím nebem lahodným
Skví se v poli plno jara dítek, Žádný outlý nebojí se kvítek, Žeby zhynul mrazem podvodným, Zde již ku Vestalce bělostné
Narcisek se k lilii své sklání, Amarant již po věterku vání Šepce růži vzdechy milostné, A co jinoch, jehož láska blaží,
Vavřín po sňatku své myrty baží. V okolí tom rajském Avignonu, Schvácen tužbou sladce trápící, Vyléval svou bolest lkající
Věštec do znělek a do kanzonu;5 V potocích zde jasných jako nebe, V každé vodoprysku krůpěji Vídal Laury obraz vedlé sebe,
Přízrakem tím koje naději, Který jako fata morgana Na březích sicilských vídaná Jevil zde se jeho zrakům věštím,
By jej omámil jen krátkým štěstím, Pak jej vrhnul do života víru, Kde Francesco za nejvyšší lásku, Za tu perlu nejdražšího jádra,
Ježto pozemských dnů zdobí pásku, I za bolnou ztrátu srdce míru, Za zlou trýzeň touhy neukojné, Co jak žhoucí láva Etny ňádra
Celou jeho pronikala jsoucnost, Nic nezískal svojím utrpením Leč pochvaly stradatelův hojné, Jenom odkaz jména na budoucnost,
Kterého si dobyl svojím pěním. A ta lichá cetka slávy lstivé, Jižto nesmrtelnou zove lid, Že as několika věků žive,
Sem tam bloudíc jako věčný Žid, Jenž hledaje smrti neustále, Za trest musí toulat vždy se dále, – Jenom sláva za tu obět velkou
Sama měla býti platitelkou? Tak jest sláva svému oblíbenci, A vítězné lásky podrobenci Za trud živobytí přelstěného
Dala z ruky nejvyššího kněze Věnec, jenžto sluší na vítěze Kapitolské pompy dostojného. Ejhle nejskvostnější slávy věnec
Získal zpěvný lásky zasnoubenec! Ach! jak trpkou bylo odměnou, Po tak mnohých ostnech touhy dravé Trápících to srdce plápolavé
Vztyčit hlavu laurem věnčenou, I neklesnout srdcem ve hlubinu Přeludův mámících zbavenou, Kde naděje nenechala stínu,
Ba kde sama kotev obraznosti Nedopadla na dno skutečnosti! A za všecku tuto hroznou ztrátu Měla být jen sláva za odplatu?
Ach! za jedno Laury políbení, Za jedinké s ní jen okamžení, Za jedinký jejích očí zhled Byl by dal Francesco všecko jmění,
Všecky slavověnce, vešken svět! A ta láskou pohrzená sláva Lásce nejskvělejší slávu dává, Hodnou, by nad ústím časův proudu
Přečkala tu hrubou země hroudu, Takto jako nízkou těla hmotu Musí přečkat ujařmený duch, A se zhůru vznésti ke životu,
Svobodnější vlasti člen a druh! Hle toť vítězná je palma lásky, Že pozemské s nebem snoubíc pásky Strážným andělem jest naději:
Ona nesmrtelnost hlasněji Nad hlasy všech filosofů hlásá, Neb v ní objímá se s Pravdou Krása!
Cookies on Poetry Cove