Untitled

Nových divů svět se rozprostírá Před zrakem radostně planoucím A budoucnost krásná všehomíra Duchům zjevuje se žasnoucím,

An nabývá nových sil ta víra V srdci blaha lidu žádoucím: Že po nových brázdách Matky-země Dál ku předu chvátá lidské plémě!

Věru bohové se novým sňatkem Se stoletím naším spojili, Aby zloboh nepřevrátil zpátkem, Co dárcové světla stvořili.

I nastojte! po železu hladkém Stroje letem blesku pádily, Aby podrobenou k službě parou Rozkypřily kůru země starou.

Na té půdě bohda uhlazené Bude zráti ducha osení, Vědy v ouzkých jizbách zahrazené, Vábné dary krásných umění,

Jako símě ptactvem roznesené Pouště na oásy promění, A řemesla prostá monopolu O užitek podělí se spolu.

V naší vlasti, knížata kde plodnou Druhdy brázdívali roli svou, Práce i mzda s rolníkem se shodnou, Města a vsi zdárně pokvětou,

Koleje pak mocí hromosvodnou Lichvu skoupých sejpek pohnětou, A krutého hrozná trýzeň hladu Najde těchu z chlebodárných skladů.

Dítky vyšlé z lůna jedné matky, Krví pobratřené národy, Kteréž jak korábu pozůstatky Bouř rozmetla mořem neshody,

Zanedbané obnoví zas sňatky, Poslechnouce hlasu přírody, Jenž milostně svého k svému čítá, I cizince jako bratra vítá.

Vnuci mužův těch, co na se třeli V dlouhých válkách ostrým železem, Kovaný tuk země rozprostřeli Dlouhotáhlým, valným řetězem,

Jenž budoucně obejme svět celý, Svět, co v míru bude vítězem A jen nepřítelem bude války, I nejdalší své ukrátí dálky.

Kolem této oslavené hory, Kdežto na tisíce Míšňanů Kleslo Žižkovými pod prápory Před branami statných Pražanů,

Teď se vine dálné od prostory Mnoholičných spona občanů, A ty stíny našich zbojných dědů Žasnou, že bez války jdeme k předu!

Ovšem – boje nastaly nám jiné, Ale vyšší, ale světější, V kterých bratrská krev nepoplyne A meč nezvítězí ostřejší.

V říši duchův, neustále činné, Můž jen zvítězit duch činnější, Jenž odín jsa tělem národnosti, V novém čase v nové skví se cnosti.

Jak k panenským prsoum přitoulí se Růže ve sto listů rozvitá, Jak demantů velekrása rdí se Po zlatém jsouc rouně rozlita:

Takto na Evropy ňadrech skví se Česká země a z hor prokmitá. Není divu, že té vlasti cena Nám tisíckrát byla záviděna.

Veliké má vlast ta povolání – A my velkou máme povinnost, Bychom k předu spěli bez ustání I předsudků svrhli ničemnost.

Kdo zůstane zpátky – ku pokání Nebude snad míti času dost; Parních strojů hvizd k činnosti pudí, Kýž ospalce všecky ze sna zbudí!