Ač mně děva Musa zbraňovala,
Bych se neodvážil vkročit tam,
Kdežto Krása s Pravdou sněmovala
V sboru slečinek a moudrých dám:
Přece zanevřel jsem na klausuru
Na vzdor spanilé té portýrce,
U zvonku pak tenkou chopiv šňůru
Zareptal jsem proti závírce.
Aj hle! jako Rusalka či Víla
Děva čarodějná vyšla ven,
A mne náhle v mouchu proměnila,
Že jsem ve sbor hned byl přepraven.
Co vám tedy budu vypravovat
Jest jen malé mušky bzučení,
Tajnost, již chce Bona Dea schovat,
Patmoské buď jenom zjevení.
Náhle jsem se octnul v sále skvělém,
Kdežto slavily ty rekyně,
Které lákají nás duchem, tělem,
Svátek Pravdy, přísné bohyně.
Ve křišťále kandelábrů jasných
Zhlíželo se světel tisíce:
Do zrcadel českých v rámech krásných
České dívaly se děvice.
Matka vlast ta v koutě stála dále,
Jako nepozbytná garde de dame,
Kteréž mlsná slečna prchla v bále
Do kredence k lásky lahůdkám.
Já jsem seděl, čili seděla jsem
Na největším v sále zrcadle,
(Víte, že jsem muškou byl tím časem)
Jak recensent sedí v divadle.
Leč i muší srdce mocná krása
Sněmujících dám tak rušila,
Že má povídka jen cnosti hlásá,
Jež mi Bona Dea svěřila.
Najde-li se skvrna pronikavá
Ve věnci mých bledých výrazů,
Jest to muší trus a kaňka tmavá
Na nešťastném krásy obrazu.