Sen. (III.)

Jako mračna, když u větrů vání Na nebi se splaší zkaleném, A blankytná obloha se sklání Nad májovým v milé vlasti dnem:

Takto se mi sklíčenému snem Nové objevilo podívání V krajinách mně známých nad Labem. Ač na konci mého obzoru

Mnohý z lesů českých vyšlý mrak Zatemňoval nebe prostoru, Kormoutě můj radostnější zrak: Přec se zvolna vyjasnil můj sen,

Na dědičnou stranu přenesen. Náhle jsem se octnul na hřbitovu Přemnohými kříži posetém, Stanul pak jsem u nízkého rovu,

Jenž pod zvadlým pnul se osetem, Nade čelem hrobu tráva svíží Kolem do kola se zelenala, Jakby nade smrti pevnou mříží

Vězni země věnec uplítala. Bez pomníku, bez svatého kříže, Bez nápisu ostavený hrob Nepodával zprávy, koho víže

Věrným spánkem jeho nízký strop; Ale ona děva z dálných břehů, Ta bratrských duchů průvodnice, Předstihla mne v obraznosti běhu

Jako mírunosná holubice, Jakby na paprsku lunině Láskou okřídlená bohyně, S nadvětrné výše jedním rázem

K ctitelům svým dolů slétla na zem. Kolem děvy věští vyvolenci, Dle krve i ducha pobratřenci, Jako hvězdy kolem měsíce

U lesknoucím třpytili se věnci, Zrakům mým se různě jevíce; Brzy jak bludičky nad hlubinou Světlem toulavým když v noci husté

Chodce vábí na bezcestí pusté, Před okem pak oklamance hynou, By se na jiném zas místě zňaly; Brzy se mi duchové ti zdáli

Podobami z limbu příchozími, Aby svými zjevy výstražnými Obrátili naše krátké zření Z této časně marné nízkosti,

Od všedního prachu lopocení Tamo do nadhvězdné výsosti V nesmrtelných duchů prostoru, Nespoutaných těžkým jařmem těla.

Jako ona věštka z Endoru, Kdyžto svojí čarodějskou mocí Vyvolala nazpět Samuela Ku životu z věčného sna noci:

Tak zázračným ona děva prutem Udeřila na sklepení hrobu, Že hned přerazila jeho skobu, Že tím rázem na dně odemknutém

Rakev svého pozbavena víka Zhůru vymrštila nebožtíka. On před svými bratry z příma stanul: Bledost pokrývala jeho líce,

Z očí rozežžených jak dvě svíce Oheň podrážděných vášní planul Zemským na půl ještě plamenem, A již na půl světlem jasných duchů,

Kteří u životě zvěčněném Zemských vášní zbavili se ruchu. Vstana bratřím svým, již kolem stáli, Podával a tisknul věrnou ruku,

Oni pak s ním v řeči rozmlouvali, Jejímuž já nerozuměl zvuku. Pravila pak děva kouzelnice: „Nuže, zde jest onen dobrý duch,

Jehož jasnohledná zřetelnice Světlem věštích duchů osloněná Dále sáhala jest za hranice, Které starých soustav chránil kruh,

Jako čínské carstvo chrání stěna Nájezdem a stářím pobořená.13 „Jemu víru odejmouti chtěli, Kterou básník v sebe pokládal,

Mistrové se směšným hněvem chvěli, Sám že za vyučenou si dal; Naň i pokrytcové zanevřeli, Že pokrytstvím jejich pohrdal;

Tupivá lež svojím hadím bodem Do jeho se jména vdírala, Zjevná závist příbuzná jí rodem Na něj poskvrnu svou metala:

Přec mu tolik zbylo ducha síly, Že neustal ve své těžké píli, – Přec mu tolik zbylo k lidu lásky, Že své živobytí dal do sázky,

Aby cizí jmění u požáru Pomoh’ vyrvat náhlícímu zmaru. I jak proti hanám pevně stál, Tak zhoubnému ohni vzdoroval,

Poslední byl na svém hrozném stání A bližního chránil bez ustání. Tolik mu však zbylo hrdosti, Tolik staročeské ráznosti,

Že se nedočkáno toho dne, Aby hloupé chvály dychtiv byl; Raděj u plachosti svobodné Chtěl být terčem hněvu beze sil.

„Na básníkův cestě nebezpečné Nebažil zpěv jeho po věnci, O který se zpěvu milenci Ucházeli z ruky Musy vděčné.

Jemu starodávná Parnassidka Toulavou i plachou byla Vílou, Která jako mstivá Eumenidka Porvala jej čarodějnou silou,

Unášejíc ho přes hory, skály, Přes hluboká bahna, přes močály Na neznámou druhům výšinu; Ale z této povýšené dáli

Vyhlídky se krásné otvíraly V navštívenou Májem končinu. „Nuž o Máji započal své pění, Ale z dolin krásně omájených

Vyved’ virtuosa v zločinění, Aby postavil jej na lešení Před diváků houfem uděšených. Rek ten nepojal své lásky dámu

Podlé zvyku v Hymenově chrámu, Ale vyveden jsa na popravu Za svou vinu položil svou hlavu Směle pod katovu pod sekeru,

Číhající pomstě za ofěru. „Ty ji nyní znáš tu vinu celou, Vinu básníka i osudu; Víš teď, jak se pěvec s myslí smělou

Do skeptických zabral přeludů, Víš to, že on s duší v lásce vřelou Ve své lásce nebyl bez bludu... Však že báseň skončil beze sňatku,

Že měl ženskou věrnost za pohádku – Toho nepředhazuj jinochovi, Toho nepřipisuj hrobníkovi, Který ve svých vášní plachém zmatku

Sám hrob kopal míru srdce svého, Až pak, stana sotva na začátku Svého povolání důstojného, Rychlým pádem do hrobu byl skácen,

Nadějím pak vlasti navždy ztracen. „Nikoli to co on učinil, Ovšem co moh’ činit v budoucnosti, Toť jest slušný podnět ku litosti,

Že jej hrobem osud zastínil: – To jest slušná chvála zemřelého, Že své druhy povýšil svou snahou, Že byl ducha, citu hlubokého,

A vlasť miloval co matku drahou. Miloval ji k poslednímu mžiku, Když mladosti jeho bujný květ Nadějí všech ztrácel romantiku,

A pod váním smrti vad’ a bled’, Až pak zvadnuv kles’ do země klínu, Aby znova vykvět’ v říši stínů. „V této obci duchů pospolité

Tvého krajana jsem poznala, Když má duše na peruti hbité Z okovů se zemských vyrvala. Tyť jej také poznáš v této vlasti,

Až se někdy vymkneš zemské strasti, A jsa tvorů svobodnějších členem Tam se octneš v Máji neskončeném. „Snad již pod sekerou naostřenou

Dosti záhy strom družebný padne, Jenž ti podá schránku připravenou Ze šesti desk v lůnu země chladné; Snad již slavík ukryt v jeho chvoji

Svůdnou dokonává píseň svoji, Co nás v noci okouzlila vnadné. Pod zábleskem luny bledě jasné Mizí tato noc, a slunce jiné,

Před nímž slunce vaší země hasne, Po nebesích bezoblačných plyne Prostírajíc pravdy světlo spasné Nade tvory, kteří branou hrobu

Ze sna, ze tmy, ze lži vyvedeni Odmrštili s tělem těla mdlobu, A do vlasti lepší přenešeni, Perutí pak ducha okřídleni,

Z prachu vyšvihli se letem rázným, Davše výhost vášním zeměplazným. „Žádná vděčné lásky upomínka Pro milého nesvědčila Hynka,

Nedočkalť se myrty družebné Z ruky děvy věrně milující, Ani od rodiny toužebné Oplakán jest nebyl v hrobě spící.

„Ach, co za sladkou jest za odměnu, Od své choti věrně žalostnící Umíraje býti oslzenu! Slzy ty jsou perly nejvzácnější

V koruně života zemského. Ač je rozchod bývá bolestnější, Kdyžto odchází svůj od svého: Přece jedna slza choti tklivé

Za všecky ty slzy přetvářlivé, Které z mnohých očí vyplynou Nad tvou praposlední hodinou – Náhradu ti podá vrchovatou;

I má v světě cenu jedinou, Jako relikvie cenu svatou, Které nemá perla nejskvostnější, Jižto ve hlubině nejtajnější

Indický ukrýval oceán. Slza ta jest zřejmým důkazem, I na věčnost věnným odkazem: Že jsi na světě byl milován

Aspoň od jedinké duše věrné Bez oupravy a lsti licoměrné. „Ale jak když poutník v cizí straně Od svojinců vzdálen umírá,

Jak Trappista v osiřelém staně Ze světa se v rakev ubírá, Nejsa poznán od řehole svojí Neznámou se budoucností kojí:

Tak dle srdce i dle ducha svého Jinoch básník od svých nepoznán Losu očekával smrtelného, Sobě samému jsa odevzdán,

Až i smrt nad lásku laskavější Jej přenesla v život vzájemnější. „Jako na Karlově slavném mostě Ověnčený druhdy básník-kmet,

Když jej osud na žebrotu sveď, U cizího v naší zemi hostě Darmo o milostný žebral zhled:14 Tak nad tímto hrobem opuštěným

Musa věští s okem zakaleným Nepoznána, nevidína stála, I pro úctu mánům drahocenným Za náhrobek prositi se zdála,

Čekajíc naň z ruky šlechetníka, Ne tak pro památku nebožtíka, Jehož jméno bude uctěno, Dokud láska potrvá i díka,

Ovšem aby bylo zbuzeno Úctou pro mrtvého pro básníka Mladých věštců nové plemeno, Kteří chovajíce víru pevnou

V ňádrech vlastním bolem stíhaných, Hlásali by vlasti bolest zjevnou Ve svých písních Bohem nadaných, Nás pak vedli ku občanské cnosti,

Jež by sprostila nás otrlosti, Která vnuky statných druhdy reků, Vnuky vítězného plemene, Proměnila v nátoku dvou věků

V ospalce z vysoka učené, Neb v prosťáky, kteří neznajíce Ani velkosti svých vlastních dědů Ze železa mají mozkovice,

Srdce mají z kamene a z ledu, – Kteří Času-Ducha nedbajíce, Jímžto veškerý svět pádí k předu, Neproniknou svojím tupým okem

Do tvořících duchů otčiny, Ježto nové strojí dějiny, Co ve proudě časův přehlubokém Starou křivdu novým pohřbí tokem!

„Jako trup, když sejde na upíra, Ze své mohyly se na svět vdírá Do ospalců tmavé ložnice, A je z hlubokého bouří spaní:

Takto píseň, dějův poslice Ta plamenným slovem okřídlená Ať se nad rodáků spánkem sklání, Ať se do utuhlých srdcí vkrádá,

Ať je ku národní lásce bádá! Jako láskou rozpálená žena Od milence svého povržená Domluvou i pláčem žárlivým

Pohybuje srdcem citlivým Svého zmileného nevěrníka, Až k ní v jeho srdci touha vzniká: Takto český rozhorlený zpěv

Nevěrníkům bezcitným se zjev, I jsa spolu rytířem a mnichem Hlasně ozývej se v srdci lichém, Na nevděčnost k vlasti churavém!

Jak se v chrámu Páně poskvrněném Ozývá kněz řečník slovem rázným Proti pošetilcům bohaprázným, Pobožné pak žehná Božím jménem:

Takto věštec vlastí pohybuj, Tak si práva k srdci osobuj, Nevděčnou pak strunu sejma s lyry Z beránkových utočenou třev,

Ocelovou strunou větší míry Na varitě provoď vyšší zpěv, Jenž by stvořil nové bohatýry, Jenž by lásku roznítil i hněv,

Svatou lásku ke cnosti a světlu, Lásku ke svobodě, světla dceři, Hněv a válku proti chlapské zběři, Která mrskající líbá metlu.

„Čas jest, aby Blánický ten sen, Jenžto od osudu nejistého Zkřisitele očekává svého, S našich zraků byl již zapuzen,

By na vlastní spíraje se síly Žádný nespoléhal na příhodu, Aby každý ve šlechetné píli Životem byl oddán svému rodu.

Nemáť život tolik ceny v sobě, Bys jej nedbou o vlasť prodlužoval; Sladší spánek musí míti v hrobě Kdo se pro bratry víc napracoval.

Jemu, byť i o něm zapomněli Osiřelí vlasti pastorkové, Uznalejší vsadí potomkové Nevadnoucí na hrob immortelly.“ –

V tom již ranní znělo kuropění; – Já pak z divného sna vytržen, Pln útěchy, pln jsa uděšení V zamlžený procitnul jsem den.

Leč mé srdce silně tlukoucí, Leč po tváři slzy kanoucí, I horkého studený pot čela, – Všecko dávalo mi znamení,

Co má duše ve snách přetrpěla, Co jsem zkusil ve svém vidění!