Zmizel stín a podivení nové Zrakům vyskytlo se uděšeným. Hor kavkazských chlumy lazurové S Elborusem věčně zasněženým
Přede mnou se táhly dlouhou stěnou Mezi zem a nebe rozprostřenou; Na podhoří hradba pralesů Pod váním se větrů ukláněla,
Rozdrážděných hejna Čerkesů Na praporce orlí dorážela. Pod těmito znaky vyšel v jev Chrabrý vojín jiskrnatých zraků
K odporu vždy hotov bez rozpaku; On jak novočasný Promethev Ke kavkazské přikovaný skále Ve vyhnanství hledal smrti stále,
Až ji našel, vězeň Bestužev,10 Jemuž Marlinského slavné jméno, Které věkem věků bude ctěno, Bratři jeho dali za přezděv.
Ňádra jeho na půl obnažená Stužkou červenou potáhla krev Olovem čečenským vycezená. Stužka tato zdobila mu ňádra
Krásněji než tkanice a řády, Které okrásila štědrost vlády Diamantem nejdražšího jádra, Perlami též ceny nejvzácnější,
Za odměnu služby nejvěrnější. – A když jsem chtěl promluviti k němu, Stín ten zmizel v druhých stínů temu, Kteří nade břehy Tereku
Valnou zanímali paseku. Nad tou řekou z jedné strany stály Reků donských bílé stanice, Na druhé pak za horami v dáli
Kmitala se aulův směsice; Z jedné strany kříž do beder skály Zaražený zdvihal svoje čelo, „Pomiłuj ny!“ heslo odtud znělo, –
Z druhé pod ochranou měsíce Volání „Allah!“ do oblak hřmělo. Jak křestanských duchy bojovníků, Kteří v Katalonském poli klesli
Dříve nežli do nebe se vznesli, S duchy svojich hunských protivníků Neukojný obnovili boj: Tak se ve snů čarodějné říši,
Na zemi a v povětrné výši Bojujících duchů hemžil roj. Mezi těmi duchy oko moje Zbledlo bohatýra podobu,
Jenžto odnesen byl ze souboje Od slzících bratří do hrobu, Když mu jinošských let Vesna květla, Mládež jeho zpěvem nadšená
Kolem skrání jeho věnec pletla; Když mu lásky touha plamenná Svatým Zničem11 v mladém srdci plála, S hrdou nadějí vlasť zmilená
Když na svého syna pozírala, Na příštího nahraditele Velké ztráty, – temností když časnou Zakryl osud hvězdu velejasnou
Na obloze věštců zatmělé, Kdyžto záhy vykopaný rov Schránku přijal ducha Puškinova, Pro něhož vlasť úpěla jak vdova
Pro milého v hrobě manžela, I mladistvý úpěl Lermontov, Fenix odrozený z popela, Svého mistra, svého učitele,
Svého nejdražšího pěstitele. Vyvolenec, jenž se vznášel zhůru Do kouzelné vlasti ideálů, By dosáhnul ve básnickém kůru
Nevadnoucí palmy slávy skvělé, Aby pro slovanskou pro Walhalu Skřítkem byl a strážným zpěvu larem, Ažto v příštích časů proudu jarém
Stavitel se najde mysli bdělé, A položí z lásky k rodu svému Základ k Pantheonu slovanskému. A hle v tom nadějném rozjímání
Lermontov12, jinošských pěvců kníže, Věnec laurový kolkolem skrání, Ze zástupu druhů kráčel blíže; Kdyžto pak se ke mně přiblížil,
Týmě své jsem před ním unížil, Sladkou cítě v srdci útěchu. On mne s tváří plnou úsměchu A přátelským vítal pozdravením –
Potom zmizel před mým krátkým zřením. A však jako Richardovi králi Stínové se ve snách vyskytali Synovců od něho zabitých,
A mučíce pohrůžkami vraha Zbavili jej poklidu a blaha Ve prsou pancířem pokrytých: Tak prý Lermontův stín pro výstrahu
Zjevuje se ve snách svému vrahu, A před Boží trůn jej k soudu zve, Složit oučty z pomstvy krvavé! –
Cookies on Poetry Cove