Sen. (I.)

Kdyžto v noci pozdní dlouhotáhlé Žádoucí se na mne sklonil sen, Ejhle, otevřené hroby náhle Před mým zrakem vyvrhly svůj plen;

Duchy vtělené mých věrných druhů Do jednoho řadili se kruhu, S nimi vznášely se nad hroby Mladých mužů vážné podoby,

Které matka Sláva porodila, By je na začátku slavné mety, Když do věnců vplítali jí květy, Našim nadějím smrt vychvátila.

Oni z dálných přicházeli vlastí, Blízkým jsouce duchem spojeni, Obětí pak byvše různých strastí, Stejnou láskou byli kojeni.

V jejich čele jako anděl strážný Děva plná vnady kráčela, Ona pohled půvabný a vážný Z daleka již na mne skláněla.

Poznal jsem ji; – hrdé její čelo, Její oči jasně planoucí, Vlasy po plecech jí kanoucí, Celé majestátu plné tělo

Velebný jak druhdy výraz mělo, I ta ústa, která tisíckráte Zlíbal jsem, když v blaženější chvíli Moje srdce, svatým citem zňaté,

Jako orel z chlumů nadtatranských Ku vyššímu vznášelo se cíli, A mně po rovinách naddněstřanských Růže lásky v rajském sadě květly,

Než je, běda! náhle vichry zhnětly. Tato ústa děvy básníkovy Ozvala se ke mně těmi slovy: „Já přicházím z říše stínů k tobě,

Bysi zvěděl, že i na věčnosti Dlím u jasných duchů společnosti, Kteří, byvše vlasti ku ozdobě, Sotva že se v květy rozvinuli,

Ve šlechetné snaze zahynuli. – “ „Hle zde vidíš v tomto chorovodu Upřímného druhdy pobratřence, Syna mého lechického rodu

A milostných písní oblíbence, Jenž tě věrnou přízní chránil stále, Když domyslův klamných plachý roj Pravoslavné protivil se chvále,

A tě s bratry vyzval na souboj!“ Při těch slovech vstoupil volným krokem Přede mne muž zrostu vážného. Jeho ducha plamen černým okem

Míhal se a sršel skvělým tokem Mně do zraku vyjasněného; Podlé toho zrostu, podlé pění Poznal jsem jej v prvním okamžení:

Pod vranými vlasy hrdé čelo, Pod navátou od myšlének vráskou, Žilou pronikající se skvělo, Jakby modrou zdobilo se páskou

K nosu orlímu se táhnoucí, Nade ústy hustých vousů pruhy Dělily se v poloviční kruhy K bradě zarostlé se vinoucí,

Jež dostojna starořecké brady Tváři dodávala mužné vnady. Můj Dunine4, ty slovanská duše V těle hellenském! – tak zvolal jsem

Dolehlivým schvácen úžasem; Časně do chladného země klínu Ustlala ti lůžko smrti kuše, Když jsi pro druhy a pro otčinu

Mohútného ducha zápasem Proti předsudkům ku válce vstal, Které krevné bratry ode bratrů Jako cizí rozdělily chatru,

Jižto vítr světem rozmetal! – On mne líbal, mou pak tiskna ruku: „Předsudky ty – pravil – dá Bůh, zhynou!“ Po těch slovech zmizel v stínů hluku –

Já pak uzřel podobu hned jinou. Tato sotva že se objevila, Bratrsky mé čelo políbila, A své řeči lahodností plynnou

„Kochajmy się!“5 vlídně promluvila. Tedy také Magnuszewski6 tebe Otčině tvé nedopřálo nebe? Zkřiknul jsem, tím zjevem ustrašen. –

Já, syn země, kdyžto ve své strasti Myslívám u věrné lásce k vlasti Na vás, přátelé vy drahocenní, I na vaše myslím utrpení,

I na ten dav krutých neřestí, Jimiž stíhalo vás neštěstí! Praslovanskou přijat hostinností Požíval jsem chleba z vašich rolí,

Soleného vaší vlastní solí, Chtěje býti svědkem velkých cností, Které slávě Lechův stálou jsoucnost Svatě zaručily na budoucnost. –

Zmizel stín ten v dáli omlžené, Leč mé oko za ním slídící Spatřilo též stíny oddálené Vůkol mojich druhů stojící.

Vážný věštec „z Lesa Černého,“7 Pěvců polských starosta a kníže, Stál zde na čele těch zpěvných reků Po boku synovce věrného,8

Jenžto píseň o vítězství kříže Nad baštami druhdy Salemskými Sigmundovu vytlumočil věku, První odvážník, jenž zpěvy svými

Ve slovanské řeči plné vděku, Zvuky okouzlený Tassovými, Na nezvyklé osmělil se rýmy. – Na prostoře bližší mému oku

Stály po pravém i levém boku Duchy jiných Lechů zpěvem slavných, Kteří nad lůžkem své otčiny Byli svědky v dobách ne tak dávných

Poslední své Matky hodiny, Nebo nad mohylou její lkali, Kdyžto poprvé ji v rakvi nové Zrádní pochovali osudové

A nevěrné dítky zahrabaly. Jako na zemi tak v duchů říši V davu věrných synů věštec vyšší V dlouhotáhlém skvěl se taláře

Berlovládný sluha Oltáře,9 Jenžto válku druhdy zpíval mniší, Jenžto solí attického šprýmu Solil záživný chléb vtipných rýmů,

Jím pak vojvody a kastelány I ostatní častoval jest pány, Kteří mezi sebe roztrhali Zemi polskou na velmožné klány,

A své vlasti zasadili rány Ranami, jež právům lidu dali. Mne se radostný cit uchopil, Když jsem v muži tom zrak potopil,

Po jehožto tváři, ozdobené Z lehka navátým jen ruměncem, Úsměchy a žerty ohlazené Svářily se se svým milencem:

Zdali v říši duchův, zutých z těla, Na vady a bludy zapomněné Smí se mrštit ostrých vtipů střela Z kuše satyricky zaměřené?

Dosti těžký zdál se mně ten svár; Ale když jsem na tvář pěvce hleděl, Abych konec toho sváru zvěděl, Sklopil on své oči na talár,

Tak jako když Heřin skvělý pták Na své nohy hrdý sklopí zrak, Infule pak vážné svatá zář Hned se o mou obrážela tvář!