II.

Ve sboru tom, pro Bůh živý! (Div i úžas hned mne uchopil, Až se zvolna zrak můj ouzkostlivý V toku slzí vroucích potopil,)

Pěvce „Růže Stolisté“ jsem spatřil, Nastojte! už duch ten účinlivý S druhem svým se na večnosti zbratřil, Spojen páskou lásky nerozdílné,

Jak kdy věrný bratr k bratru přilne. Obě tyto hvězdy Dioskurů, Jakož svítily nám v živobytí, Tak nám ze záhrobní vlasti svítí,

Pronikajíc skrze hustou chmuru, Co se nad námi tak rozložila, Na všech stranách naší oblohy, Jako by ji na nás přikouzlila

Za nadlesní, tam kdesi, zálohy Hrozná kletba spiklých kouzelníků, Jižto znají svádět krupobití, Aby na poli i na trávníku,

Kamkoli se pahuba ta zřítí, Podrtila obilí i kvítí! Ještě včera s námi obcoval – Radosti a smutku podíl změnný

Přítel s přátely jest sděloval, Věhlasem a vtipem ozbrojený, Dobré mysli pěvec, žertoval Lehkým žertem Marcialovým,

K epigrammu, hbitě hotovým, Kterýž, jestli koho náhle ranil Žihadlem svým, jemně bodajícím, Bodnutého před otokem chránil

Medem, do rány hned vplývajícím; Včera ještě, za pohody jasné, Pestré Flory dítky čarokrásné Opěval on v sadě májovém,

Nyní, pro Bůh! – kdy mu jaký kvítek Ruka vděčná vsadí nad příbytek, V lůně pohroužený hrobovém? – Zastihna mne zrakem vyjasnělým,

Ladislav se těmi ozval slovy: „Sděliž otcovské mé políbení Těm mým dítkám, dvakrát osiřelým, Ježto u společném zarmoucení

Časně nade dvěma pláčí rovy, Nad matčiným, nad otcovým rovem, Slova má svým opakuj jim slovem: Ať si víc, než statku, nežli věna,

Ježto drahé převyšuje kovy, Svého poctivého chrání jmena, Téhož jmena, jež ty dítky drahé Proto ode mne jsou zdědily,

Aby po mých cestách chodily, Věrně sloužíce své vlasti blahé, Každý podle síly, podle moci, V nehodě i v štěstí, ve dne, v noci.

Vlasti přátelům a druhům mým Buď mé přízně poslem laskavým, Moje opětuj jim pozdravení, Ježto ze srdce já přátelského

Při posledním ondy rozloučení Poslal jsem jim z lůžka smrtelného. Ducha mého odkaz: písně moje, Majetkem jsou mého národu,

Jenžto za dcery je přijal svoje, Čistě slovanského původu, Jsou to dítky z poctivého lůžka, Jehož cizí chlípnost nezprznila,

Jsou to dítky, jichžto cizí služka Nezáživným mlékem nekojila. Moje lyra, náhle opuštěná, O samotě táže se a kvílí,

Brzo-li as bude probuzena Zpěvných náhradníků hrou a pílí, Co by krásu, co by milost čilou Písní velebili ušlechtilou?

Já pak v nebi zplesám radostí, Kdyžto plný ducha, plný víry Zpěvák svoje prsty uhostí Na strunách mé ostavené lyry.

Když jak slavík, hrdla hlasitého, Skrytý v růžích květu stolistého, Zpěvem, blaho lásky vzývajícím, Blaha přidá srdcím plésajícím,

Kdyžto plným zvukem zahlaholí, Jak ta bolest sladkotrpce bolí V srdci, bez naděje milujícím, Neb když slovem, směle hřímajícím,

Cnosti zastane se oklamané, Neb se ujme vlasti milované! Zde se písně v hymny proměnily, Hlučným chorálem se valící,

Jakby větry, prudce vějící, Vody mořské do dna rozpěnily. Ani vaše oko nevidělo, Ani vaše ucho neslyšelo,

Jakých mysterií blahé zjevy, Jaké svaté obřady a zpěvy Tato říše duchů v sobě skrývá, Kdežto Serafů sbor, nebes Pánu

Žalmy, svatě hřímající zpívá, Jak když vulkán, z lůna Oceánu Náhle vypuklý, se odezývá Hromem svým, jenž boží moudrost hlásá,

Jako slavíčího zpěvu krása! – Nyní ovšem nesděluji tobě Vyšších zjevení a vzkázání, Snad ti, v minulejší svěřím době,

Z vlasti duchů blažší poslání. S Bohem buď, a dokuď budeš živ, Buď té dávné rady pamětliv, Jíž ti moje přízeň posloužila,

Kdyžto v hloubi smutku potopena, Duše tvá se prudce roztoužila, Jako láska, smrtí rozvedená, Ba jak děva, v lásce podvedená.

Nedbej hany, ani hloupé chvály, Do budoucna napínej svůj zrak K oné, za hrobem se pnoucí dáli, Kde i slávy lesk, i hany mrak,

Před porotou časů vzdálenějších, Soudců dočkají se nestrannějších. Nespoléhej na své srdce mladé, Ono před stářím tě neuchrání,

Když se sněžný závěj zvolna klade Nemilostných šedin vůkol skráni, Darmo list svůj křestní, v tajné skrýši, Před sebou sám budeš ukrývati,

Léta tvá se do tváří tvých vpíší, Na čele se budou vyrývati Runským písmem, vráska vedle vrásky, Znakem kvapícího konce lásky.

Láska, stálou básníka buď druží, Dokud trnů nepozbude branných Jemné proutí, kralujících růží V sboru květin, láskou vychovaných.

Těžko lodníkovi bez kompasu Moře bohopustné přeplovati, Tíž je poutníkovi na Parnasu Bez lásky se věncův dochovati.

Však, ni věčně mladá fantasie, Která staví lásky chrám i boří, Která, smělejší než alchymie, Z kapky rosy diamanty tvoří,

Která kapkou naděje hned tyje, Když se holý rozum hladem moří, Vlasů tvých, když blažší léta minou, Novou neozdobí havraninou!

Tehdáž čas je dbáti o své jmeno, Aby, nezrušené umr’činou, Drahé vlasti bylo zůstaveno, Čas je, čelo věncem ovinouti

Z listnatého, laurového proutí. Kvapí čas! a kdo teď pevně stáli, Jako na podlaze z věčné skály, Snad, než jediný mžik pomine,

Noha do hrobu se vyšine. Hrob svým jícnem, hltavosti zvyklým, Polkna kořist, slepě polapenou, Poklopí ji krovem neproniklým,

Zasypaným prstí navršenou, Slzy vroucí tokem na hrob plynou, Ale hrobních závor nepošinou. Odpusť, že svou radu, již ti opět dávám

Trojím epigrammem dokonávám, Jsoucím dosti krotké povahy, Pro svou latku smutné úvahy. Ale prvé, než se dále zvednu,

Poslyš radu, jenom ještě jednu, Ne tak radu, jako obžalobu, Pod níž srdce mé tak úpělo, Že by moje zemské tělo v hrobu

Poklidu a míru nemělo, Kdybych zamlčet měl ještě nyní, Co i v nebesích mne smutným činí: Nesvornosti, pro Bůh! chraňte se,

Jako vředoviny, jako moru, Přátely a bratry staňte se, Vlasti škodných nechajíce sporů. K záhubě své sami dokvapíte,

Jestli sami sebou nezmoudříte, Čili bůh má býti prostředníkem, Jenž svou ruku, přísně kárající, Jako otec syna milující

Nade zpupným zdvihne odporníkem? Mne však přece naděje ta sílí, Že ta svorná moudrých mužů snaha, Mezi mylnými se neomýlí,

Jaká ke svornosti vede dráha?“ – Dokončil a pln jsa úsměchu Libého a prostosrdečného, Jenžto do srdce mi povděčného

Blahodějnou vproudil útěchu, Opustiv nás v řadě dlouhotáhlé Vyvolených duchů, zmizel náhle, Přidruživ se k pěvci Slávy Dcery,

Aniž moje oči vyslídily, Kam svůj vysoký let zařídili, Společnými spojeni jsouc’ směry. Ještě v daleku, tam přehlubokém,

Jevili se oba před mým okem, Jak dva slavíci, když letíc spolu, Ke svému tam hnízdu hledí dolů Smutným okem na svá mláďata,

Necitlivým lovcem odňatá. Za nima se dvojím táhli bokem Nesčíslných duchů davy valné, Jak by ke hvězdě se brali dalné,

Která na štítu, tam nebeském, Větším plápolala praleskem, Nežli Siriova hvězdice, Nežli Orion i Dennice.

Jako na podzim, když jasný den Nad poli se skvěje zoranými, Pavučiny, všude létajíce, Nitkami, jak naschvál setkanými,

Družebně se vinou do předen, V jemném větérku se tetelíce: Takto duchové, se stěhujíce, Před zrakem mým v povětří se chvěli,

Takto z vlasti nebešťanů nižších Zhůru do onoho nebe spěli, Kde jest vyšší sídlo duchů vyšších, Jako ptactvo z končin severnějších

Do teplic se beře lahodnějších, Kde se leden kvítím ozdobuje, Tam, kde husté háje lavřínové, Ve své zelenosti stále nové,

Libou vůni vůkol vylévají, Jižto větřík zochočelý duje Dále do blízkého do záhají, Tam kde štíhlá palma v hrdé kráse

K slunci vroucnějšímu vypíná se, Tam, kde v řece, jemně plynoucí, Lotos korunu svou kvetoucí Sklání před paprskem slunce žhavým,

Jakby milencem byl ostýchavým, Jenžto bledou lunu, svoji družku, Když se zrada uhostila v lůžku, S touhou očekává radostnou,

Před jejížto tváří milostnou Květité své lůno otvírá, Nevyprahlou mannou zásobené, Až se slunce, opět probuzené,

S zrádným okem na svět ubírá, Zakončí pak lásky mysterie, Které tajným závojem noc kryje.