Epilog.

Ze slovanské přímé hostinnosti Za pěvcovu duši šlechetnou Naše Musa Tryznu vystrojila, U stolu pak svého milé hosti,

Hospodyní jsouci ochotnou, Besedníky české uhostila. Ku přípitku tedy nábožnému Ať se po třikráte ozve „sláva!“

Sláva budiž pěvci germanskému, Jenžto hájil svobody a práva V době trudné, když hlas svobody Svému hlasateli šlechetníku

Věru nedopřál té výhody, Jako pozdějšímu hlasovníku. Sláva jemu, jenž si svojí slávy U nelehkém dobyl zápase,

V službě svaté národů všech zprávy Na příkřejším onom parnase, Kde ve slávě věru není láce, Leč kde sláva velké žádá práce.

Nuže, čistou krví české révy Slušně oslavme ty žalozpěvy U pohřební této hostiny! – Kdož jsi druhem české družiny,

Kdo máš srdce vřelé, světlou hlavu, Kdo ctíš slovo moudré, statné činy, Na věštcovu tedy čest a slávu Vychyl plný koflík mělničiny!

Lenau šlechtic byl a šlechetník, Svobody a práva zástupník. Věru šlechtic byl on v duchů říši; I jak zeman šestnácti vnuk předků

Čítá šestnáct dávné slávy svědků, Pochovaných v pergamenu skrýši: Takto Lenau v příštích časů hluku Má též diplom urozenství svého,

Ale podstatnější, ale vyšší, U nejdalších pojištěný vnuků, Zbudou-li se chtíče soběckého, Jestli vášni nepodlehnou nižší,

Jestli muži srdce železného Po železných drahách chvátajíce Ziskem nebudou se řídit více Nežli citem srdce šlechetného,

Nežli slovem věštce nadaného. Ale jako v zemi zaslíbené Proti dravým proudům Moslemínů Godofred svou zatknul korouhev:

Tak čas mstitel víry zneuctěné, Takto mstitel slávy zapomněné, Věštcům novou získá Palestýnu, Kde jich sláva znova vyjde v jev. –

Vítej víro v možnost lidské cnosti! Pod znakem té víry spasitelné, Vítej věštcům krásná budoucnosti S rukojemstvím slávy nesmrtelné!

K novým zpěvům ve všech jazycích Strojtež věští mužové své lyry, A zpěv božský z prsou věřících Pravověrné zbudí bohatýry. –