Živé krámy.

Žabinec, semenec a drobné věci, nad nimi visí živé zboží v kleci. Je z trhu hluk u nůší, krámků, krámů, že sotva slyšíš vlastní svoje řeči – –

z těch klecí však to překřičí řeč samu, než v trhu celém je tam poplach větší. Ubohé ptači vzali volnosť hvozdů, údolů, lesů teď neb v podletí

a v kleci křičí po ní hejno drozdů a kosů i král slavík v zajetí. Nic nezmohou. Dnes právo jejich svaté má ptáčník v ruce, v peněz hrsti zlaté.

On na křik nedá, jím se nevyruší, a když ho omrzí, se zvedne hned, zvolna si zacpe jemnocitné uši, jen přejde rychle trhem, plným nůší,

a někde litrem piva vlaží ret. Je Mikuláše. Třeba venku sníh, trh lidu plný, sotva člověk jde. Jen v jednom koutě kašny na stupních

v tmě prázdno je. Když přijdeš blíž, chudičký vidíš šat dvou dětí, které tady dřímají, že neodbyly z dřeva pimprlat,

tak potají. Tak němy jsou jak zboží ze dřeva, jež visí v rukou spících na drátech, ty uvidíš, že zimou vylévá

se ze rtů dech. A první chvíli – jak já – pomyslíš, ty ubohé, co přišly na trh spat, že třesoucí se zimou hřeje spíš

dech pimprlat. Mor zuřil, brzy krámy vyprázdnil – – kdo něco měl, ten to i sebe skryl. Dvě měla děti matka, vdova již –

chtěl jedno mor – to druhé hladu tíž. ‚Ne, ne, já nedám – dětí neprodám! – ‘ a vzpomněla si – –: ‚Jak to udělám?‘ Myslí a myslí – slábla docela –

až ze slabosti sama omdlela... Když přišla k sobě, z otevřených vrat šli překupníci z domu – mor a hlad – a na posteli mrtvoly dvě tam –

a prázdný, pustý, okradený krám.