Je po poledni, k hodině tak třetí, já s okna vidím ruchu pořád více, a zvuků víc mi do okna vždy letí, čím déle okem pátrám do ulice.
Co pestrých postav dole se mi rojí, co kontrastů, co dojmů v mysli mojí! Snad za minutu na sta vidím lidí, a za okamžik na sta se jich ztratí,
jen domy šedé oko stejné vidí a slunce snad, co postavy ty zlatí. V těch řadách pátrám po světle a jasu, v těch tvářích pestrých po tazích se pasu.
Zde stáří kráčí svorně vedle mládí, zde hněv a láska za ruku se vedou, zde vše, co žije, vedle sebe pádí a kmitá se mi ulicí tou šedou.
Jak bylo by to krásné, kdyby v duši ten souhlas byl, jenž darmo pravdu ruší! Ať slunce svítí, hlavy lidí zlatí, ty vidím stíny, co se duší vlekou,
ty dojmy krásné s povrchu se ztratí a slzy vyhrknou a tváří tekou – – – – Co příčin je tu, aby člověk zoufal, té pravdy nebýť, že jsem vždycky doufal!
V té směsi, co se každou chvíli mění, dvé hochů nese rakev po ulici, tu kolébku, z níž věčné narození nás nese k sídlům moci hřímající.
Co myslí si as hoši, květy žití, nesou-li rakev, schránku babích nití? Co myslí si, kdy nesou dřeva kusy, v něž listí žluté, opadané padne,
v něž každý jednou složen býti musí, až ustane dech v kroku, tělo zchladne? Co myslí si, kdy čerstvé nesou trámy, když v takých jednou ztrouchnivějí sami?
Té vážnosti ta věc jim nedodala, smích na líci jim zpustlé drsně zvoní, z té stařeny, co vedle ruce spjala, si tropí vtip a opičí se po ní.
Což jim to vadí, proudění to šumné, zde čeká zisku mládí nerozumné. Muž zastavil se, chvíli si tu prodlí a vzpomene si na mrtvého v duši,
tam jinoch bledý ku nebi se modlí, proč osud vlasti život zase ruší – – co duší kolem, tolik citů s nimi a tolik dojmů s rysy ponurými.
Tam ztratili se hoši v chodbě domu, tam za chvíli se zase vynořili, zas veselí a peněz trochu k tomu, by za mrtvého jednou dobře žili!
Šli bez rakve a mizeli mi letem, s tou rakví černou v duši jdou však světem. Tak po poledni k večeru se dívám, ty postavy jak sebe pozoruji;
co naleznu, v své duši všechno skrývám a podle proudu toho potom pluji. V ty řady stavím se, co světlo chtějí, to světlo, které lidstvu všemu přeji.
Cookies on Poetry Cove