Ústřední síň! Co tu v hlavě
upomínek přeletí!
Kolikrát tu na výstavě
davy klesly v objetí!
Ty dny k štěstí jistě čítá
i ten chuďas v „zavřeném“,
neb tu Čechy výbor vítá
jinak než-li – kamenem.
Hleď, ty krásné interieury,
koberce i nábytek!
Pokojů zde druhy stery
i kuchyní nadbytek...
Tu věc, máš-li „prachů“ zdroje,
můžeš doma vídati,
ovšem, než to žena tvoje
jednou – v zlosti rozmlátí!
Všemu buďtež pocty vzdány
bez všeliké pochleby,
i tam, kde jsou narovnány
stavitelské potřeby!
Jen že! Proč tu mezi nimi
také ještě nevisí
pytle s „prachy“ potřebnými,
nebo aspoň úpisy?!
Modely tu staveb stojí,
jak se někdy stavělo.
Proč pak vzor sem dát se bojí,
jak se stavět – nemělo?
Vítal bych tu na mou víru
podobiznu s nadšením
činžáku, jenž při zefýru
sbořil se už s lešením.
Hleď, jak umná ruka lidí
upravit zná řeky tok!
Vlny krotí, břehy řídí,
vír je pro ni slabý sok.
„Zde most stůj – zde zase jezy!“
člověk si jen zakřičí...
Jen že! Proč pak nezvítězí
nad odorem v Botiči?!
Jsou tu plány narovnány
přerozličných krásných děl,
pod nimi jsou názvy psány
na papíru pěknou běl.
Mne však, věřte, v žití víru
přečasto už dojalo,
kolik v světě „na papíru“
krásných plánů zůstalo!